9 pravidel, které je dobré dodržet, pokud se chcete někomu skutečně omluvit

Vše nemůže být vždy růžové, a tak i ve vztazích, které jsou naprosto skvělé a nechcete, aby skončily, se občas objeví neshody a možná i hádky. Nejedná se přitom pouze o romantické vztahy, ale i ty přátelské, rodinné či dokonce pracovní. A v takových případech mnohdy pomáhá zdravá komunikace a i schopnost se omluvit.

Jde totiž o to, že omluva není pouze společenskou formalitou. Podle Beverly Engel – psychoterapeutky a obhájkyně obětí různých forem násilí – se jedná o důležitý rituál, způsob, jak projevit úctu a empatii ukřivděné osobě. Je to také způsob, jak uznat čin, který, pokud by byl jinak ponechán bez povšimnutí, by mohl ohrozit vztah. Omluva má schopnost odzbrojit ostatní od jejich hněvu a zabránit dalším nedorozuměním. I když omluva nemůže zvrátit špatné činy, co už byly napáchány, může zrušit jejich negativní účinky.

Omluva tak pomáhá překonat hněv, zabraňuje uvíznout v minulosti a zároveň otevírá dveře k odpuštění. Je navíc výhodná pro obě strany. Výčitky a stud mohou člověka vnitřně skličovat, dokud se neomluví. To mu totiž pomůže převzít odpovědnost za své jednání a zbavit se sebevýčitek.

9 pravidel omluvy

Harriet Lerner, která studuje omluvy a lidi, kteří je neumí aplikovat, více než dvě desetiletí přináší seznam devíti základních složek skutečné omluvy, které sepsala pro server Psychology Today.  Až se příště budete muset omluvit – nebo budete dostávat omluvu, která není skutečná– pamatujte na tyto pokyny.

1. Skutečná omluva neobsahuje slovo „ale“ („Je mi líto, ale…“). „Ale“ automaticky ruší omluvu a téměř vždy přináší kritiku nebo výmluvu.

2. Skutečná omluva udrží zaměření na vaše činy – a ne na reakci druhé osoby. Například: „Je mi líto, že ses cítil zraněný tím, co jsem včera večer řekl/a na večírku,“ není omluva . Zkuste místo toho: „Omlouvám se za to, co jsem řekl/a včera večer na večírku. Bylo to necitlivé a nebylo to nutné." Uvědomte si své chování a omluvte se za něj, tečka.

3. Opravdová omluva nepřehání. Zůstává zaměřena na uznání pocitů zraněné strany, aniž by je zastínila vlastní bolestí nebo výčitkami svědomí.

4. Skutečná omluva se nechytne v tom, kdo za to může nebo kdo to „začal“. Možná si za to můžete jen ze 14 procent a možná vás ten druhý vyprovokoval. Stále může pomoci jednoduše říct: „Omlouvám se za svůj podíl na tomhle“.

5. Skutečná omluva musí být podpořena nápravnými opatřeními. Pokud se vaše sestra zmíní, že vám zaplatila posledních pár společných večeří, omluvte se a dejte jí vědět, že plánujete zaplatit za několik dalších společných večeří.

6. Skutečná omluva vyžaduje, abyste udělali maximum, abyste se vyhnuli opakování. Očividně nepomůže omluvit se velkolepě a pak pokračovat v chování, za které jste se omluvili. Vášnivé projevy lítosti jsou prázdné, pokud nevynaložíte upřímné úsilí, abyste zajistili, že se dané chování nebude opakovat.

7. Opravdová omluva by neměla sloužit k umlčení té druhé osoby („Řekl jsem, že se omlouvám alespoň 10krát, tak proč tu aféru pořád vytahuješ?“). Omluva by také neměla být používána jako rychlý způsob, jak se dostat z obtížného rozhovoru nebo sporu.

8. Skutečná omluva by neměla být nabízena, abyste se cítili lépe, pokud riskujete, že se zraněná strana bude cítit hůř . Ne všechny omluvy jsou vítány. Náprava může být součástí vašeho uzdravovacího procesu, ale najděte si jiný způsob, jak se vyléčit, pokud od vás ten druhý omluvu nechce slyšet.

9. Opravdová omluva pozná, když „omlouvám se“ nestačí. Vážné zranění nebo zrada vyžaduje čas a nějaké úsilí, aby se obnovila důvěra.