5 tipů a triků, jak vytvořit losera aneb Další hřích rodičovství

1. Když se dítě přijde pochlubit s nějakým svým výtvorem, rozhodně mu nevěnujte pozornost

Jakmile za vámi vaše ratolest přijde s očima navrch hlavy a úsměvem od ucha k uchu podělit se o svůj nádherný obrázek, pochvalu od paní učitelky ze školky, či třeba výtvor z kroužku keramiky, určitě nezapomeňte své dítě přehlížet a dělat jako by tam snad ani nebylo. Maximálně mu věnujte pět sekund pozornosti a okomentujte to slovy jako: „No jo, pěkný,“ případně přihoďte něco ve stylu: „To už si mi ukazoval(a) minule!“ 

Docílíte tím nejen hlubokého zklamání dítěte, ale zasejete tím střípek nejistoty. „Mamince/tatínkovi se to nelíbí? Nebo nejsem dost dobrý/dobrá, abych si zasloužil(a) jejich pozornost? Něco jsem provedl(a)? Ale co?“ Dítě se vás na to nezeptá. Ale když tento styl reakce budete opakovat dostatečně často, samo si najde odpověď – „Nezasloužím si pozornost rodičů, jsem k ničemu,“ – a to ho určitě neučiní šťastnějším. Zejména v dospělosti ne. Tohle si totiž bude pamatovat celý život, i na vaší smrtelné posteli.

2. Na všem, co dítě udělá, hledejte hlavně chyby

Děti jsou děti. Když se učí krasobruslení, do Pljuščenka to bude mít prvních pár let dost daleko. Když se učí hokej, no nejsou v prvních letech jako Jarda Jágr. Pokud jim budete dostatečně často připomínat, že do svých idolů mají na míle daleko, ideálně s opovržením ve tváři a hlase, už se příště o nic snažit nebudou. Nikdy. Bude to pro ně totiž dost těžké, když od vás budou mít v hlavě vyryto: „Stejně nikdy nebudeš dobrej/dobrá!“ 

Tenhle trik však funguje i v menším měřítku. Stačí hledat chyby na všem, s čím se dítě přijde pochlubit, nebo co dělá. A ideálně je všechny pojmenovat a dítě vůbec nechválit. Buď z něj natruc vychováte perfekcionistu (což také není žádná výhra, jak jsme si řekli v minulosti), nebo bude vědět, že „nikdy nic neumí udělat pořádně“. Jak to? Protože: „Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích,“ jak říkal slavný americký sociolog William Isaac Thomas.

3. Jakoukoliv kreativní iniciativu dítěte utněte hned v začátku

Správný looser by za žádnou cenu neměl být kreativní. Tohle je zejména v raném dětství těžký oříšek. Děti totiž objevují svět, a i z kolíčku na prádlo může být během pěti sekund autíčko, aby z něj o deset sekund později byla vesmírná loď. Dospělí tohle už neumí. Jejich rodiče a učitelé je to odnaučili. Teď je to tedy na vás. Kolíček je prostě kolíček a basta. Stejně tak nemá smysl si kreslit, tancovat podle pocitu (maximálně přesně podle pravidel), nedej bože si hrát na klavír, co mě namane apod. Hlavně buďte důslední, jinak by vaše dítě v dospělosti mohlo i něco nového vymyslet.

4. Pokud se vám dítě rozhodne s něčím pomoct, řekněte mu, kolik vám přidělalo práce

Holt už to tak bývá. Chlapečci chtějí tatínkovi často pomoct něco montovat a holčičky obvykle chtějí pomoct mamince s něčím v kuchyni. Někdy to ale bývá i naopak. O to teď ale nejde. Důležité je hlavně dítěti neustále zdůrazňovat, jak moc vás zdržuje a co všechno je teď kvůli němu špatně. Kdybyste to neudělali, mohlo by se totiž stát, že nejen že by mělo nádherné vzpomínky na to, jak ho maminka či tatínek něco učili, ale hlavně by získalo sebevědomí, protože už přeci dokáže to, co „dospěláci!“ No, ale to by z něj pak těžko byl v dospělosti looser, že ano.

5. Pravidelně připomínejte dítěti, které děti jsou v tom či onom mnohem lepší

„Pojď sem. No, pojď se podívat. Tady Aničce je o rok míň a jak hezky umí kreslit!“ To přesně od vás vaše ratolest potřebuje slyšet. Co nejčastěji. Malé děti se totiž ze začátku moc nesrovnávají s ostatními. Mají svůj unikátní krásný a radostný svět, ve kterém potřebují hlavně rodiče, kteří s nimi jeho krásy budou sdílet a poskytnou jim bezpečí, když něco náhodou úplně nevyjde. Poukazováním na úspěchy jiných dětí však dáte dítěti jasně nahlédnout na to, jak velký looser vlastně je. A co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!

Proč to rodiče dětem dělají?

Ťukáte si teď tak trochu na hlavu? Vůbec se vám nedivím. Když tyhle historky od svých klientů slýchám, také bych si ťukal, kdyby se to v tu chvíli zrovna hodilo. Tohle se bohužel reálně děje a reálně to má přesně tyhle následky – daný člověk se pak v dospělosti prostě cítí jako looser. Fór je v tom, že se tak cítí i tehdy, je-li „objektivními“ měřítky vlastně ve své práci úspěšný. Nikdy není spokojený s tím, co dokázal a vždycky je toho třeba víc. Jo, a také je občas nabroušený na své děti. Vidí na nich různé chyby a tak.

Proč tohle ale rodiče dětem dělají? Existují dvě kategorie příčin – vědomé a nevědomé. O těch vědomých víme. Děláme to schválně. Takže takový rodič buď může být psychopat, anebo může být psychopat, co cíleně chce „dotlačit své dítě k tomu, aby bylo úspěšné.“ Typicky se s tím můžete setkat u sportovců, muzikantů, někdy i modelek a herců. „Jestli chceš být úspěšný, musíš makat. Pořád! Nesmíš polevit! Zatím to stojí pěkně za prd. Ty odpočíváš, ostatní makají!“ No, bohužel, takhle se to nedělá. Tedy ne, pokud máte svoje dítě rádi.

A pak tu máme nevědomé příčiny. Jedna z nich se přímo nabízí a navazuje na předchozí řečené. Rodič ví, že „selhal“ a jeho dítě je jeho poslední záchrana, jak uspět. V 55 se holt do NHL už nedá dostat. V 18 ale ano. Čím intenzivnější je pak nevědomá úzkost ze smrti a vědomí svého „neúspěchu“, tím tvrdší může být přístup k dítěti. Další, velice častou, nevědomou příčinou je projekce. Obranný mechanismus našeho vlastního ega, který naše negativní vlastnosti připisuje někomu jinému. V tomhle případě našemu dítěti. Lidé, kteří vlastní chyby vidí na jiných je obvykle vidí i na partnerovi, podřízených, rodičích, atd. 

Co s tím?

Jsou dvě varianty, co s tím dělat, pokud se takhle ke svému dítěti pravidelně chováte. Pokud chcete ze svého dítěte vychovat loosera, pak super. Jdete na to správně. Pokud to svému dítěti dělat nechcete a nejde s tím vědomě přestat (ani třeba za pomoci partnera), pak je na místě návštěva psychoterapeuta. Ten vám pomůže rozkrýt pavučinu nevědomých příčin a pak se vašim dětem, ale především vám, bude jednou pro vždy žít lépe a radostněji. A jako bonus dostanete krásný vztah s dětmi i vnoučaty až budete starší.

O autorovi:

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.