PROMĚNA KAVÁRENSKÉHO POVALEČE – 2. díl: Jak pracuje tělo

 

Přiběhla jsem na trénink ze schůzky, předtím jsem trávila pár hodin v kanceláři. Zrovna byla uzávěrka a já jsem vynechala oběd. Vlastně jsem na něj neměla ani pomyšlení. Navíc jsem si říkala, že když za dvě hodiny budu cvičit, tak mi mi nějaká svíčková na smetaně jen zbytečně těžkla v žaludku. Tuhle skutečnost jsem ovšem trenérovi zamlčela a ve svém novém cvičebním outfitu jsem se snažila tvářit hrdě a sportovně. 

 

Začala jsem na powerplatu, stroji, o kterém jsem si myslela, že cvičí za vás. A ano, on vibruje a klepe se, a vibrace se přenáší do svalů a tím ještě urychlují jejich aktivitu. Jenomže já jsem na vibrační plošině jen nestála, ale dělala různé prostocviky – výpady, dřepy a cviky v podporu. 

 

Trenér Paul těmhle cvikům říká familiérně a zdrobněle „podpůrek“. Došlo mi, že je to proto, že mě nechce vyděsit, ale to ani nemusel, protože tenhle podpůrek jsem vydržela asi tak deset vteřin. Ne, to přeháním. Pět. Pak se mi zatmělo před očima. Fascinuje mě, že i když pracuju jen s vahou vlastního těla, dostávám pořádně zabrat. 

 

V Advance Training se zaměřují na takzvaný hybrid trénink, kde se posiluje, ale střídají se cviky, a tím pádem se pracuje i se srdcem. „Při takovém tréninku se spálí daleko více energie, než jen při kardiovaskulárním tréninku nebo při klasickém odporovým,“ říká Paul a podává mi švihadlo. 

 

„Neskákala jsem přes švihadlo asi dvacet let,“ poznamenám a vzápětí zjišťuji, že umění skákat přes švihadlo lze velmi jednoduše zapomenout a navíc mé náctileté tělo zvládalo skoky bez zadýchání, zatímco teď mám pocit, že mi srdce vyletí z kůže. Když zastavím, snažím se trenérovi dávat záludné otázky, abych trochu nahnala čas k nabrání dechu.

 

 

„Dá se říct, že na základě čtyř kulových kloubů. Kyčle a ramena, které jsou vytvořené pro mobilitu a sílu, a svaly a jádro těla jsou vytvořené pro zastavování pohybu, ochranu orgánů a stabilizaci páteře. Všechno musí fungovat správně, proto nejsem fanouškem jednostranných cvičení,“ říká Paul. 

 

Po další sérii cviků dostávám opět mžitky před očima a začínám si vyčítat, že jsem cvičila nalačno. Připadám si nemožně, takže to trenérovi přiznávám… Koktejl toho, že moje tělo nemá z čeho brát energii a náročného cvičení, na které moje povalečská povaha nebyla zvyklá, si vybral svou daň. Přemýšlím, proč to cvičení musí bolet.

 

 

Paul se na mě usměje a řekne: 

---

 

 

„Na určitou zátěž si tělo zvykne během tří až šesti týdnů. Pak si na to tělo zvykne, naučí se to a už nejsou vidět výsledky, změny, posun fyzický, ani psychický. Tělo ale potřebuje výzvu. Stačí změnit málo. Tempo, záběr, rychlost, cvik. A určitá bolest, která ovšem není nesnesitelná a není bodavá, píchavá a horká, je v pořádku. Mluvím o pálení ve svalech, které dokazuje, že se v těle něco děje. Je to jako v životě. Člověk, který něco umí a pořád dokola to jen opakuje, se nemění. Tělo, duše, člověk i mozek potřebuje nové stimuly,“ říká trenér. 

 

A ještě doplňuje: „Ano, trénink je stres. Tenhle stres nemusí být špatný, když na něj tělo adaptujete a současně po něm následuje odpočinek a regenerace. Stres musí být smysluplný.“

 

 

„Tělo to pozná. Třeba tak, že budete odcházet z tréninku a bude vám dobře. Když z něj nebudete mít radost a dobrý pocit, tělo vám to řekne. A víte, co se říká, kdy je nejlepší trénink? V tu chvíli, kdy skončí a vy jdete do sprchy,“ směje se trenér. 

 

Jdu do sprchy. Nádhera! 

 

Velké téma, které se svýn trenérem řeším, jsou moje bolavá záda a ztuhlá krční páteř. Trenér mi poradil pár cviků, díky kterým to v kanceláři nebude takové utrpení:

 

 

Dřív jsem měla notebook na stole, a vzhledem k tomu, že nemá moc velký monitor, po chvilce soutředěného psaní jsem vždy hlavu automaticky předsunula dopředu jako želva. Tenhle zlozvyk má vliv nejen na ztuhlost svalů, ale zabraňuje i správnému dýchání. Možná i to je důvod, proč někdy cítím návaly úzkosti. „Kvůli špatnému držení těla nemáte dostatek kyslíku a v těle vzniká stresový stav,“ upozorňuje Paul. Notebook jsem si teď podložila knihami, abych měla monitor ve výšce očí. 

 

Třicet vteřin je nic, ale může to mít zásadní vliv na záda! Každou půlhodinu se protáhněte – klidně i v sedě, s rukama nad hlavou a s dlaněmi otočenými ke stropu, tak se uvolní i zápěstí namáhané neustálým třímáním počítačové myši. Zakloňte hlavu, aby i krk míříl ke stropu. 

 

Upgrade tohoto cviku je vstát ze židle s rukama nataženýma ke stropu. „Jde o to, aby se i přední linie těla vytáhla a vykompenzovala flexe pohybem do extenzí,“ říká Paul Bielak. Ideální je nastavit si budíček a cvičit společně s kolegyněmi. My v Marianne už se vzájemně hlídáme, a když se jedna z nás u počítače hrbí, jemně se upozorníme herdou do zad.