Dále se jednalo o vlnu princezen, které byly zvědavé na svět, spíše než aby dělaly domácí práce. Byly tak tedy trochu rebelkami. Patří sem Ariel, která si jde za svým a rozhodne se pro život na souši. Zádrhel je v tom, že to dělá kvůli princi Ericovi. Dále sem spadá Belle z pohádky Kráska a zvíře, u které je kladený důraz spíše na její inteligenci a lásku ke knihám než její vzhled. Navíc ona je tou, kdo zachrání svého tatínka. Zároveň se zamiluje do „Zvířete“ kvůli tomu, jaký je, ne z toho důvodu, jak vypadá. Stane se tak ale poté, co ji vězní ve svém zámku, a tento příběh tak trochu připomíná stockholmský syndrom. Pak sem spadá Jasmína z Aladina a Pocahontas, které rovněž mají poněkud překvapivý románek, jelikož se zamilují do někoho mimo jejich škálu předvybraných partnerů a k tomu jsou velmi svobodomyslné. Jedná se přitom o první princezny jiné barvy pleti než bílé, což byl pro Disney velmi revoluční krok. Ačkoliv se v tomto období (1989-1995) udály obrovské inovace, filmy se stále soustředí zejména na milostné příběhy. Už ne tolik v tom smyslu, že hlavní hrdinky potřebují zachránit, ale spíše v tom, že by vztah měl být z lásky. Jediný problém tady je, že jsou tyto princezny ochotné udělat pro lásku příliš mnoho, jako obětovat svůj život, viz Ariel.