Je jí 64 a vypadá pořád stejně: panenka Barbie, symbol ženské krásy, který v nás živil pochyby o vlastním těle, ale také nám dovolil vidět budoucnost jako zářivou a růžovou. Aktuálně do kin vstupuje první hraný film o této ikonické hračce. Jak vznikla? A má co říct i dnešním dětem?
Píše se začátek 50. let 20. století a v obýváku domu v Los Angeles si devítiletá holčička – jmenuje se Barbara Handler – hraje s vystřihovacími panenkami. Vypadají jako malé holčičky, skoro ještě miminka, a Barbařina matka Ruth Handler si všimne, že dcera jim přesto dává dospělé role. „Proč vlastně všechny panenky vypadají jako miminka? Proč neexistuje panenka s dospělými rysy?“ napadá podnikavou ženu z rodiny polsko-židovských imigrantů, která vyrůstala v obtížných podmínkách s devíti sourozenci. O to větší měla ambice a čich na to, co potřebuje trh. To, co následovalo, byl typický příběh amerického úspěchu.
V roce 1945 Ruth s manželem Elliotem a společníkem Haroldem „Mattem“ Matsonem doslova vydupala ze země – jak jinak než v losangeleské garáži – firmu, která dostala jméno Mattel a zabývala se výrobou nábytku z tehdy nových materiálů, umělé hmoty a plexiskla. Z jejich dílny putoval k zákazníkům nábytek a rámy na obrazy, ze zbytků materiálu pak Elliot vyráběl nábytek pro panenky, k němuž se koncem 40. let přidává první hračkářský hit firmy: plastové ukulele Uke-A-Doodle. Firmě Mattel se začíná dařit.
Úspěch přináší i nové možnosti. Třeba strávit v roce 1956 luxusní prázdniny v Evropě. Při procházce centrem některého švýcarského nebo rakouského města (výpovědi se rozcházejí, snad to byl Lucern, snad Vídeň) si Barbara všimne zajímavé panenky s ženskými tvary za výlohou jednoho z obchodů. „Podívej, mami, ta je úžasná!“ upozorní dívka svou matku a ta okamžitě zbystří.
Z obchodu si odnášejí rovnou tři exempláře německé panenky Bild-Lilli. Jednu dostane Barbara, zbylé dvě odnese Ruth do centrály své firmy a ukáže ji designérům. „Vyrobíme něco podobného,“ rozhodne se žena s neomylným smyslem pro byznys a stanoví si cíl: vytvořit panenku, jejímž prostřednictvím se dívka může stát kýmkoli, kým by chtěla být. Ale kdo byla vlastně panenka, která by se dala nazvat „matkou Barbie“?
Bild-Lilly vznikla v roce 1955 podle komiksového příběhu o emancipované a sympaticky přidrzlé mladé ženě z hamburského deníku Bild-Zeitung, jejíž životní postoj dobře ilustruje příhoda, kterou popisuje M. G. Lord v knize Forever Barbie: The Unauthorized Biography of a Real Doll (Barbie navždy: Neautorizovaný životopis panenky Barbie). Lilli, oblečená do bikin, v ní mluví s policistou, který ji upozorňuje, že dvoudílné plavky jsou zakázané. „Aha, a který díl si mám podle vás tedy sundat?“ odpovídá mu krásná Lilli.
Komiks, který vycházel od roku 1952 do roku 1961, byl tak populární, že se vedení Bild-Zeitung rozhodlo doplnit jej – dnes by se řeklo – merchem. Panenkou pro dospělé, kterou muži kupovali svým přítelkyním nebo kamarádům na pánské večírky. Lilli se prodávala v barech nebo obchodech s tabákovými výrobky, ale brzy si s ní začaly hrát i německé, rakouské a švýcarské holčičky. Měla výrazný make-up, vysoko vyčesaný culík z blonďatých vlasů, ženské křivky, hezké, někdy i hodně vyzývavé šaty. I její obočí je popisováno jako „sugestivní“. Symbolizovala poválečnou radost ze života, ženské erotické sebevědomí, svobodu a emancipaci. Lilli měla vlastní profesi (sekretářka) i peníze, i když příspěvkem na módu a luxusní dovolenou od „plešatých staříků“ také nepohrdla.
První Lillina napodobenina pod jménem Barbie (po Rutině dceři Barbaře) byla představena světu na newyorském veletrhu hraček v březnu 1959. Byla vyrobena ve dvou variantách – blond a brunetka –, neměla tak silný make-up jako Lilli, daly se jí přezouvat boty (Lilli měla střevíčky jen namalované) a měla na sobě černobílé pruhované plavky v celku a v ruce maličké stylové sluneční brýle.
Byl to hit. Během jediného roku prodala firma Mattel 350 tisíc panenek, které se staly mezi výrobci hraček ikonou. Od všech ostatních, které byly na americkém trhu dosud známé, se Barbara Millicent Roberts, jak se Barbie jmenuje celým jménem, odlišovala svou ženskou postavou: měla prsa a prolomila tak jedno velké tabu. Hračka, se kterou se bavily i malé děti, dostala jasnou sexuální konotaci.
„Pokud si dívka měla s Barbie hrát na to, jak bude žít v šestnácti nebo sedmnácti letech, připadalo mi absurdní, aby měla panenka plochou hruď. Tak jsem jí vytvořila nádherná ňadra,“ vzpomínala Ruth Handler v New York Times v roce 1977.
Barbie ale byla něčím víc než hračkou: byla ideálem nadpozemsky krásné ženy, jejíž proporce nebylo v lidských silách napodobit. Byla navždy jen vyjádřením touhy. Postupem času získávala Barbie – původně zcela bez vlastností – svou osobnost, příběh, ale také schopnosti, povolání nebo partnera. Měla šest sourozenců a mnoho kamarádek různých etnik a osudů.
Nejprve začala ohýbat ruce a nohy, v roce 1961 potom potkala svoji osudovou lásku Kena (pojmenovaného podle Rutina syna Kennetha) a v roce 1965 se vydala jako astronautka na Měsíc (čtyři roky před Neilem Armstrongem). V 60. letech se naučila otáčet tělo na obě strany, aby mohla tancovat twist. Tehdy se také začala prodávat její nejlepší kamarádka – skromnější a cudněji vypadající Midge. Bohužel i ta se postarala o skandál, když si v roce 2003 dovolila otěhotnět a někteří rodiče si mysleli, že propaguje sex mezi nezletilými.
Na konci 60. let se Barbie skamarádila s Afroameričankou Christie, v 70. letech vznikla takzvaná Malibu Barbie, inspirovaná hnutím hippies. Na rozdíl od svého staršího já s ondulovanými vlnami měla Malibu Barbie dlouhé rovné vlasy a dívala se svým majitelkám přímo do očí. V roce 1992 se objevila verze Totally Hair Barbie se superdlouhými vlasy. Měla i vlastní stylingový gel a spoustu vlasových doplňků a stala se nejoblíbenější panenkou mezi všemi. Prodalo se jí přes deset milionů kusů a má svůj zápis v Guinessově knize rekordů.
O pět let později dostala Barbie kolečkové křeslo, trvalo to ale až do roku 2016, než konečně získala realističtější míry než (kdybychom je převedli na reálnou ženu) 99–47–86 centimetrů. Se svými 63 centimetry kolem pasu má ale Curvy Barbie (Baculatá Barbie) k baculatosti ještě pořád hodně daleko. Zdá se, jako by pro firmu Mattel bylo jednodušší prezentovat inkluzi žen s handicapem než toleranci silnějších postav – každopádně Barbie s Downovým syndromem už od letoška máme, Barbie s nadváhou ještě ne.
A jak nás Barbie ovlivnila? „Znamenala pro mě opravdu hodně, dokud jsem ji neostříhala dohola. Celý koncept je v těch vlasech – je to jasný kulturní vzorec, který se nám snažili dostat do hlavy,“ říká čtyřiačtyřicetiletá Marina. Sedmatřicetiletá Karolína po Barbie toužila hlavně proto, že to byl znak bohatých rodičů. „Byla jsem dítě devadesátek a Barbie – ta pravá od Mattela – byla něco jako Ferrari mezi hračkami. Osobně jsem si nejraději hrála s klackem v potoce, ale věděla jsem, že když ji budu mít, smázne se tím, že jíme k snídani chleba s máslem, protože jsme se právě přestěhovali do našeho rozpadlého domu a všechny peníze se investovaly do něj,“ vypráví. K Vánocům si vyplakala Barbie – mořskou pannu. „Byla dokonalá. Tahala jsem ji k tomu potoku a máchala jí ploutev v kalužích.“
Devětatřicetiletá Martina kupuje barbíny i svým dcerám. „Mají ty se silnějšími stehny, ale samy si vybírají ty hubené.“ Jako dítě si s panenkami taky hrála a měla ráda realistický svět doplňků. „Nejvíc jsem milovala sprchu, ze které tekla opravdová voda.“ S tím, že Barbie jí zprostředkovala vhled do světa dospělých, souhlasí i o dva roky mladší Andrea. „Na základce jsem si do Barbie, jejích kamarádek a Kena projektovala své rané sexuální fantazie,“ vybavuje si.
Sedmatřicetiletá Tereza dostala první barbínu z východního Německa od známých v pěti letech. „Chtěla jsem vypadat stejně, mít dlouhé blond vlasy a modré oči, být vysoká a opálená. S kamarádkami jsme jim ručně šily oblečení ze zbytků látek,“ vzpomíná. Zpětně ji ale irituje, že panenku brala jako ideál krásy. „Chci, aby panenky měly realistické proporce a také třeba nějaké povolání. Tím nemyslím ta stereotypní jako zdravotní sestřička nebo letuška, která často vypadají jako z nějaké porno fantazie. Jsem i pro inkluzivní panenky, ať už na vozíku nebo třeba s Downovým syndromem. Být reprezentovaná je důležité. Vím, že takové barbíny už jsou, ale averze ve mně přetrvává. Je ale dobře, že značka jde s dobou a je i u ní vidět společenský posun, který ženy zažívají.“
Kniha: Forever Barbie: The Unauthorized Biography of a Real Doll, The New York Times
