Lednový úvodník šéfredaktorky Moniky Mudranincové: Méně slov
Kdybych na sobě mohla jednu věc změnit, bylo by to, že bych méně mluvila a víc naslouchala. Kdo mě zná, ví, že tohle přání je asi stejně reálné, jako že si jednou udělám řidičák nebo vylezu na Mount Everest.
Já totiž vášnivě ráda diskutuju, komentuju, vtipkuju, glosuju. Když někdo mluví, dychtivě čekám, až udělá pauzu, aby se nadechl a já mohla taky něco říct. Se svou kadencí každého převálcuju. Chudák, co konverzaci začal, už si neškrtne. Asi jsem se minula povoláním a měla jsem být herečkou. Kdybych si mohla zahrát místo Aničky Polívkové ve hře Tak já letim!, byla bych blažená. Plné divadlo, dvouhodinový monolog, jen si to představte. Nebo bych mohla být političkou, to bych byla za ty své řeči královsky zaplacená. Myslím, že bych aspirovala minimálně na předsedkyni parlamentu.
Jenže ona ta upovídanost není úplně dobrá vlastnost. Vlastně je to úplně strašná vlastnost. Když hodně mluvíte, můžete napáchat spoustu škod, například na sebe řeknete i to, co nechcete. Nebo nedáte vyniknout svému okolí, které má taky co říct a mnohdy je to mnohem zajímavější než to, co plácáte vy. Všimly jste si, milé čtenářky, že výjimečně úspěšní a charismatičtí lidé toho moc nenamluví? Ale když už něco řeknou, tak to zpravidla sedí. Zkrátka a dobře, já si s příchodem nového roku dávám toto předsevzetí: budu méně mluvit a víc naslouchat.
A proč vám to tady všechno píšu? Protože mě opravdu velice silně zasáhla odpověď herečky Táni Pauhofové v rubrice Poslední slovo (str. 144 v lednové Marianne), kde na otázku Která vlastnost se podle vás nejvíce přeceňuje? odpovídá: „Vyjadřování upřímného názoru bez ohledu na situaci, bez potřebných znalostí, zkušenosti, vzdělání a empatie.“ Hm… Sahám do svědomí a musím se přiznat, že přesně tohle jsem párkrát v životě udělala i já. A teď se za to stydím.
Kdybych na světě mohla změnit jednu věc, přála bych si, aby lidé nedělali unáhlené závěry, aby si naslouchali, respektovali se, neskákali si do řeči a na lep manipulátorům. Když sleduju to, co se momentálně děje v naší polarizované společnosti, je mi z toho smutno. Ale já věřím, že cesta ze dna vede jen nahoru. Takže mám do nového roku jediné přání: Lidi, buďme na sebe hodní.
Milé čtenářky, z celého srdce vám přeji pevné zdraví a hodně krásných chvil (nejen) s Marianne v roce 2022!
