V posledních dvou letech bylo o životě Karla Gotta napsáno mnoho článků a vyšlo několik knih. Přesto existuje pouze jeden knižní titul, pod který by se mistr s klidným srdcem podepsal. Řeč je o knize Má cesta za štěstím, kterou napsal sám zpěvák, a následně spisovatelské otěže převzala jeho žena Ivana Gottová.
Napsat kvalitní autobiografickou knihu je náročná disciplína, ve které mnoho umělců neuspěje. To ale není případ Karla Gotta, který se už v roce 2002 zamýšlel nad sepsáním svých pamětí. „O knize začal diskutovat s Arnoštem Lustigem. I přes snahu obou stran ale nakonec nedošlo ke shodě. Na chvíli tehdy Karel s přípravou knihy ustal, ale ne zcela. Stále se k ní vracel, sem a tam si něco někam poznamenal. Intenzivněji se k ní vrátil po roce 2015, kdy překonal první závažné onemocnění. To umocnilo jeho potřebu na knize zapracovat, sepsat svůj příběh,“ vzpomíná Ivana Gottová v rozhovoru s Milošem Skalkou.
A tak se zpěvák začal probírat diáři, staršími rozhovory a setkával se s přáteli, díky kterým zavzpomínal na různá vystoupení a zahraniční cesty. Mezitím si také ujasňoval samotný koncept knihy. „Karel pročítal mnoho různých autobiografií, říkal, co se mu čte líp a co hůř, která kniha vypadá hezky také svou obrazovou částí a která mu naopak připadá nudná. Po nějaké době dospěl definitivně k rozhodnutí, že by to měl být příběh, tedy vlastně beletristickým stylem napsaná autobiografie, která bude zároveň proložená mnoha fotografiemi a dalšími dokumenty, které se nám pak i podařilo získat,“ říká Ivana.
O Karlu Gottovi se říkalo, že je profesionál tělem i duší. Důkazem je skutečnost, že na své autobiografii pracoval i ve dnech, kdy mu rozhodně nebylo do zpěvu. „Měl vysoké teploty a špatně se mu dýchalo. Jeho celoživotní profesionalita, svědomitost a láska k fanouškům mu ale nedovolily odejít od nedokončené práce. Ještě pár týdnů před odchodem, i když už měl všechny kapitoly dokončené, ho občas napadaly nějaké zajímavosti, a tak v knize vzniklo ještě několik boxů navíc. Stihl si i vybrat velkou část fotografií a nadiktovat mi k nim mnohdy vtipné popisky. Poté již mohl s klidným svědomím odejít, protože mi důvěřoval, že zbytek snímků už vyberu za něj a knihu dokončím přesně podle jeho představ,“ říká Gottová.
Po smrti manžele se Ivana Gottová nejprve vrhla na dokončení dokumentárního filmu Karel, a teprve poté přišly na řadu redakční práce na knize. „Pro mě to bylo něco zcela nového, často jsem tápala, radila se, co a jak dělat. Do toho se mi stále dostávaly do rukou nové fotografické a archivní materiály, které jsem chtěla v knize využít. Přece jenom, je to poslední kniha mého manžela, která navíc mapuje celý jeho život. Záleželo mi na tom, aby publikace byla zcela profesionální, na stejné úrovni jako jeho vystupování.“ Situaci neulehčila ani pandemie koronaviru, která Ivaně narušila pracovní plány i plánované vydání knihy. „Protože je kniha výpravná také obrazově, nechtěla jsem, aby se prodávala pouze přes internet. Chtěla jsem, aby si ji čtenáři mohli vzít v knihkupectví do rukou, prolistovat si ji, začíst se a říct si: „To je příběh, Karle!“
Pokud otevřete knížku Má cesta za štěstím, záhy zjistíte, že je plná textu, ale i obrazového materiálu a ručně psaných poznámek Karla Gotta. Za posledním zmiňovaným bodem stojí právě Ivana Gottová, kterou napadlo, že manželem psané věty, názvy či texty písní knížku oživí. Navíc jde o poznámky z různých období jeho života, a tak si můžete povšimnut jiných stylů písma. „Doufali jsme, že to pro čtenáře bude zajímavé, a věříme, že někoho nenapadne knihu reklamovat s tím, že mu ji kdosi počmáral… Pár mých přátel totiž hned nepochopilo, že všechna psaná slova v knize byla psána manželem, proto raději ještě doplním, že každé ručně psané slovo v publikaci Má cesta za štěstím je pouze a jen napsáno rukou Karla Gotta.“ Zároveň kniha obsahuje Karlova stará vysvědčení, poznámky ze základní školy i z konzervatoře.
A jestli došlo při kompletaci knihy k nějakému zásadnímu problému? Podle Ivany Gottové bylo občas náročné shánění licencí k fotografiím a zjišťování autorů některých snímků. Nejtěžší ale byla skutečnost, že autor knihy odešel ještě před jejím vydáním. „Byla jsem si vědoma, že Karlova kniha musí být dokončena a vyjít dle jeho přání. Přistupovala jsem k práci s ohromným respektem a úctou, s ohledem na drahocenný čas, který on sám své knize věnoval, a důležitosti, kterou jí přikládal. Měla jsem ale naštěstí k ruce skvělý tým spolupracovníků, kteří mi pomohli knihu dotáhnout až k jejímu vydání.“
