Hluboké stopy z mateřské školy
Dcera vydržela ve školce týden. V pondělí večer při sledování večerníčku nenaháněla bratra po obýváku, ale ležela na polštáři, hekala a měla skelný pohled.
Bolela ji záda, břicho a klouby. Odmítla jíst, nechat se umýt a teplotu měla přes 38 stupňů. Pravda, takhle malí špunti reagují na ledacos – změna teploty, málo tekutin, únava a stres. A to mě vyděsilo úplně nejvíc! Co když jí někdo ubližuje? Moje čtyřletá holčička se rázem smrskla na šestiměsíční pidimimino a mně se udělalo úzko.
Kuchařka poprvé
Léky na teplotu ale zabraly a pidimimino vylezlo v devět hodin večer pro toustík, sedělo v kuchyni, klátilo nohama a s plnou pusou vyprávělo o kamarádkách, hračkách a učitelkách. Já se krapet uklidnila, protože vlastně stejné věci si ze školky pamatuju i já (včetně pomazánek na chleba, které byly místy úplně nepoživatelné), a nahnala ji spát.
Popisovat, jak na mě celou noc ležela, kýchala, chrápala a budila mě kvůli nudli (ve tmě neumí smrkat…), netřeba. Ani krušné ráno. Ale ono je, krom výroby pochutin a čajíků, potřeba odhlásit dítě ze školkového stravování. Tak jsem zvedla telefon a poprvé v životě, jako zodpovědný rodič, omluvila dítě z výuky a zrušila do konce týdne obědy. A byla paní kuchařkou poučena, že si mám vyzvednout oběd a svačinu, protože na dnes už jídlo odhlásit nelze.
Chci reprezentativní jídlonosič
„Kam s ním?“ říkala jsem si, když jsem po kuchyni hledala vhodné nádoby. Nenašla jsem nic dostatečně reprezentativního, inu slušně jsem se oblékla a namalovala (abych ve školce nedělala nevyspalým obličejem ostudu) a vyrazila koupit jídlonosič. Už to slovo je děsivé, a výrobky? Abych si pořídila kousek, který vypadá alespoň krapet reprezentativně, musela bych vysázet skoro tři stovky, což jsem tedy, po nákupu bot, podzimní a zimní garderoby pro oba špunty, vskutku neměla v úmyslu. Máme tedy takový hodně retro šedo-hnědo-něco za stovku.
Kuchařka podruhé
Plížila jsem se s tím skvostem užitého designu kolem zdí, odhodlaná vyžrat si své rodičovství až do konce, a nedošlo mi, že to nejhorší je teprve přede mnou. Paní kuchařka! Zazvonila jsem na boční vchod do kuchyně, nasadila milý úsměv a byla zpražena takovou dávkou negace, že jsem se mentálně vrátila na první stupeň základní školy před okénko, do kterého se vracely tácy po obědě. Pamatujete? Uf. „Pro jídlo se chodí školkou!“ pronesla ta milá dáma v bílém a já, kterou nic kloudného nenapadlo, jsem jen tiše hlesla: „Promiňte, já jsem tady nová. Už se to nestane.“
Ruce se mi lehce chvěly ještě doma v kuchyni. Jo, jo, staré vzpomínky a reflexy nerezaví!
Mimochodem – vaří skvěle. Brokolicový krém, řízek a bramborová kaše, mrkvový salát a na svačinu meruňkový jogurt a banán. Tak to zas klobouk dolů.
