To je divné, že ti píšu, když jsem si tě tolik let nevšímala a dělala, jako bys neexistovalo, co? Chci ti říct, že tě konečně vnímám, že jsi úžasné a že ti děkuju.
Zdá se vám to bláznivé, psát svému tělu? Na jednu stranu možná ano. Když se nad tím ale zamyslíte, je to možná ten nejdůležitější dopis, který v životě můžete napsat – třeba aspoň v duchu.
Skoro padesát let mě moje tělo nese tímhle světem, odnosilo a porodilo dvě děti, ušlo desítky milionů kroků a já jsem ho až dosud ignorovala. Jako by bylo nesmrtelné, neporazitelné, neunavitelné. Coby hyperaktivní workoholička jsem ho hnala pořád dál, pracovala po nocích, krmila se polotovary a snažila se, aby všichni okolo byli spokojení, najedení, opečovaní. Nad kamarádkami, které jezdí na lázeňské pobyty, ačkoli netrpí žádnou nemocí, pravidelně chodí na masáže, pedikúry, manikúry a jánevímjaké další kúry, jsem mírně kroutila hlavou. To mně stačí chodit do lesa, pěkně každý den 8000 kroků a je to.
No, není. Přesvědčily mě o tom migrény. Trápí mě celý život, ale v posledních letech se zintenzivnily až na úroveň, kdy jsem musela vyhledat pomoc na neurologii. „Předepíšu vám silné léky proti bolesti, ale vždycky je nejlepší migréně předejít,“ řekla mi paní doktorka. Ne, není to totéž jako říct někomu, že tu rakovinu má z toho, že se moc honil a včas nezměnil svůj život (opravdu rada nad zlato a jedna z nejblbějších věcí, které můžete nemocnému člověku říct). Mě ale poznámka neuroložky opravdu nakopla.
Uvědomila jsem si, že se naprosto nutně musím naučit jednu věc, kterou jsem měla umět už daleko dřív. A to je říkat ne. Respektovat svoje tělo a jeho signály – a jedním z nich je právě migréna.
Musela jsem si připustit, že už toho nezvládnu tolik co dřív, po žádné stránce, a nevyčítat si to. Prostě to přijmout. Už nemůžu půl noci nespat. Už nemůžu kývat na každou žádost o pomoc. Vystavovat se situacím, o kterých dopředu vím, že mě stresují. Chodit na schůzky s lidmi, kteří mi odčerpávají energii. Hádat se na sítích a zastávat se „pravdy“, o kterou ti lidé stejně nestojí. Jinými slovy, učím se říkat „ne“ ostatním a „ano“ sobě a svému tělu.
Je to vlastně zvláštní: v posledních letech jako by se roztrhl pytel s duševním rozvojem. Každý druhý člověk, který se rád šťourá v lidských příbězích, si říká kouč – a všichni se kupodivu uživí (čest výjimkám, které profesi kouče dělají poctivě a s náležitým odborným backgroundem). Hlad po péči o duši je obrovský a je to dobře. Je to možná poprvé v historii lidstva, kdy se berou vážně věci, jako je trauma z dětství, porušená citová vazba s rodiči, úzkostné poruchy či deprese – a na většinu z těchto potíží existuje jak psychoterapeutická, tak farmakologická pomoc. Pro generaci lidí dejme tomu padesát plus je to možná poprvé v životě, kdy vyslovují nahlas, že je něco trápí, a překonávají svůj strach zajít k odborníkovi, přestože vyrůstali ve světě, kde k psychologovi chodili „blázni“ a psychiatrickým nemocnicím se říkalo „blázinec“. „Normální“ člověk si přece vždycky poradí sám.
Teď ještě abychom se zase obloukem vrátili k tomu, že nemáme jen duši, ale i tělo. Paradoxně je to možná těžší pro ty, kterým slouží bezchybně a ani o něm nevědí. Až donedávna jsem se k nim řadila i já, a nebýt toho, že migrény přicházely čím dál častěji, možná bych své tělo ignorovala až do osmdesáti.
Takže milé tělo, doneslo jsi mě až sem, pořád funguješ, ale potřebuješ péči, dobré jídlo, hodně spánku a abych ti naslouchala. Děkuju ti, poslouchám tě a už tě nenechám válcovat tou duší, co v tobě bydlí a chtěla by spasit svět, pracovat dvacet hodin denně a dělat šťastnými všechny kolem sebe – kromě sebe. Teď jsi na řadě ty.
autorský článek
