Když jsem na začátku října zveřejnila na svém facebooku úvahu o tom, proč se děti stále ještě učí druhy vedlejších vět, netušila jsem, jakou bouři tím vyvolám.
Během 24 hodin se pod textem objevilo skoro 180 komentářů, byl mnohokrát sdílen a na síti X dosáhl 45 tisíc zhlédnutí. Ačkoli jsem to vůbec neočekávala, bylo jasné, že jsem píchla do vosího hnízda a dotkla se bolavé paty mnohých. Možná i vy už se pomalinku začínáte učit se svými dětmi nebo vnoučaty na přijímačky na střední školu a potíte se u toho, protože zjišťujete, co všechno má dítě umět. A co hůř: abyste ho to mohli naučit, budete si to muset zopakovat nejdřív sami. To vám ještě scházelo.
Vzpomínáte? I vy jste se kdysi učili, jak poznat vedlejší větu účelovou od příčinné a doplňkovou od přípustkové… A i vy už jste to nejspíš zapomněli. Zapomněli, protože jste to od té doby nikdy nepotřebovali, pokud jste po maturitě nešli studovat bohemistiku nebo jiný lingvistický obor jako já. Ano, sama jsem na základce větný rozbor milovala a nechápala jsem, jak tomu někdo může nerozumět. Ale kolik dětí z populačního ročníku jde studovat češtinu na univerzitu? Promile? Všechny ostatní věnují stovky, možná tisíce hodin drcení něčeho, co nejspíš nikdy nepochopí (mnozí bohemisté mi psali, že syntaxi skutečně porozuměli právě až na univerzitě), a hlavně to nebudou potřebovat. Oni to totiž nepotřebují ani profesionálové, kteří se jazykem živí, celý život texty tvoří a redigují. Překladatelé, redaktoři, editoři – troufám si říct, že většina z nich už vedlejší větu doplňkovou neurčí. Ty stovky školních hodin by se přitom daly věnovat daleko užitečnějším věcem: třeba snaze probudit v dětech lásku ke knihám, psaní esejů, prezentaci vlastních myšlenek, umění argumentace, práci s internetem.
V okolních zemích sílí xenofobní a nesnášenlivé politické proudy manipulované ruskou propagandou. Jak to souvisí s výukou češtiny? Velmi. Děje se to totiž mimo jiné i proto, že veřejný prostor zaplavují dezinformace a mnozí lidé je nedokážou rozpoznat. A nosičem těchto dezinformací je jazyk. Český jazyk. Jenže místo toho, aby se učil jako nejsilnější komunikační nástroj s obrovskou mocí měnit názory jednotlivců i davu, učí se zhusta jako jakýsi úvod do obecné lingvistiky. Rozebíráme ho na částečky, ty částečky si pojmenováváme a hledáme vztahy mezi nimi. Bez toho se sice nelze úplně obejít, stačily by ale daleko nižší (gramatické) základy – a pak už stavět (komunikační) dům. Místo toho stavíme základy skoro až do nebe, a na samotný dům už často nezbývá čas.
Abyste si udělali obrázek, uvedu příklad věty určené k rozboru na stránce pravopisne.cz: Slyšela jsem paní učitelku, jak si zpívá Káju Gotta, a byla to ta nejlepší věc na světě. Urči větu (věty) hlavní a vedlejší, u vedlejší urči druh. Šup šup, čas běží, na písemku máte 40 minut. Nebudu vás napínat, prostřední věta je vedlejší doplňková, krajní věty jsou obě hlavní. Měli byste to správně?
Pokud ne, možná byste neudělali přijímačky na střední školu a tahle marginálie by rozhodla o vašem dalším osudu. Vedlejší věty se tam totiž vyskytují. Netvoří základ jednotné přijímací zkoušky, ale letos se objevily třeba u druhého řádného termínu. A jsme u jádra problému, nebo spíš žáby na prameni. Kdyby se tvůrce zkoušek Cermat rozhodl, že druhy vedlejších vět v testech nebudou, oddechli by si všichni: děti, rodiče, ale i učitelé, kteří se mi v diskusi přiznávali, že to učit nechtějí, ale musí, protože to je v přijímačkách a zadání od rodičů je jasné: připravte děti tak, aby je udělaly.
Milý Cermate, nestálo by to za zvážení? Počítám, že na obsahu přijímaček pracuješ právě teď.
autorská glosa
