Říká se, že je lepší dvakrát vyhořet než se jednou stěhovat. Nevím, naštěstí nemůžu srovnávat. Jedno ale vím jistě: už nikdy nebudu nic rekonstruovat. Nemusela bych to přežít nejen já, ale ani naši sousedé.
Začalo to loni touhle dobou, kdy jsme si řekli, že se konečně můžeme zbavit zbytečné zdi mezi jídelním koutem a obývákem. Nikdy jsem nepochopila, k čemu ji tam komunističtí plánovači paneláků nakreslili – nejspíš proto, aby učinili zadost sousloví „jídelní kout“. To skutečně sedí; označení jídelna si tahle myší díra nezaslouží. Skoro třináct let jsme se soukali na své židle u stolu podél stěny jako hadi a sváděli bitvy o to, kdo bude sedět zastrčený až vzadu u okna – ten šťastlivec totiž nemusel vstávat, když bylo potřeba něco podat z kuchyně. Za tuto výsadu se ovšem musel nechat během jídla šimrat za uchem lopatkovcem v květináči na parapetu. Je skoro k neuvěření, že když před dvěma lety do naší rodiny přibyl ještě křeček, skončil i on se svým obřím teráriem v tomhle už tak malém prostoru. Prostě ho nebylo kam jinam dát, všude jinde to s prostorem bylo ještě horší. Bylo tedy jasné, že zeď musí pryč. „Ale jenom ta zeď. Jinak necháme všecko tak, jak je,“ řekli jsme si s mužem.
Kdo někdy rekonstruoval byt, už teď nejspíš ví, co bylo dál. Jak jednou kopnete do panelu, koncept „rychlé proměny“ vezme bleskově za své. „Tak jo, ještě teda vyměníme podlahu,“ přiznali jsme si někdy v říjnu. „No a co dětskej pokojíček? Ten koberec s obrázky vesniček a silnic tady v patnácti asi už nebudou chtít mít, tak co ho vyměnit rovnou?“ „A ta překližková skříň v předsíni – tobě se jako fakt líbí?“
Je začátek dubna – a rekonstrukce ještě není u konce. V bytě nakonec nezůstal skoro kámen na kameni. A málem to zbořilo nejen naše manželství a konta, ale taky sousedské vztahy. Nic neprověří jejich kvalitu tak, jako když se vám půl roku v bytě střídají řemeslníci, a jak už to tak tihle bodří muži dělají, nechávají si nářadí na společné chodbičce, šlapou po sousedčině pečlivě vyčistěné rohožce – zkrátka nabourávají léty prověřenou, křehkou rovnováhu soužití nesouměřitelných rodin. Nás, chaotů, kteří nemají v životě žádný řád, vstávají podivně pozdě a jejich děti běhají po domě s dětmi od sousedů D., a to i v deset večer a v pyžamu, protože tu provozujeme cosi jako komunitní bydlení, a našich sousedů K., tichých starších manželů s pejskem, kterého venčí každý den v tytéž časy tak přesně, že se podle toho dají nařizovat hodinky.
Naprosto bych chápala, kdyby paní K. měla doma voodoo panenku s mojí podobou a nechovala se k ní úplně hezky. I já s ní ale mám své nevyřízené účty. Kdo by neměl trauma ze sousedky, od níž každý den kolem 11. už voní oběd a která svému manželovi chystá boty na rohožku, jen do nich vklouznout? Je od sousedů slyšet lux? Pak musí být neděle dopoledne. Je slyšet cinkání? Potom je 10.30 všedního dne, pan K. jde vrátit láhve do Alberta. Ta pravidelnost je záviděníhodná – ale taky trochu děsivá. Paní a pan K. totiž disponují ještě jednou nadpřirozenou schopností: každý den chodí venčit psa do lesa, ale na jejich botách nikdy není bahno. Zatímco z našich bot bahno odpadává tak, že poznám cestičku po svých dětech od vstupních dveří do domu přes výtah až po dveře do bytu. Zametám a zametám, ale čistoty před dveřmi sousedovic bytu nedosáhnu, ani kdybych zametala zubním kartáčkem. Na ně se prostě bahno nelepí! Zázrak.
Zkoušela jsem pochroumané sousedské vztahy vylepšit bábovkou, ale hned další den zasypali truhláři sousedovic neposkvrněné boty pilinami tak, že pod nimi nebyly vidět. Tohle bude chtít něco onačejšího než bábovku…
Štěstí že máme ještě sousedy D., u kterých je stejně jako u nás jediná jistota: že se nikdy nic neděje v žádnou předem stanovenou dobu. Že se jich bahno chytá stejně jako nás. Že u nich můžu zazvonit v půl druhé odpoledne, být v pyžamu a ptát se, jestli mají česnek, protože zrovna začínám dělat oběd, na který jaksi nemám nakoupeno. Nebudou se divit: zrovna totiž dosnídali. Milí sousedi D., díky, že vás máme. A milí sousedi K.: díky za trpělivost. A můžu znát to kouzlo s bahnem?
autorský článek
