Existují velké stresory, jako nemoc, rozvod nebo chudoba. A pak jsou tu stresory malé. Tak malé, že si jich člověk často ani nevšimne – dokud ho neudolají. Jeden z nich se jmenuje „jenom deset minut“. V čem spočívá? A skutečně díky němu budeme spokojenější? O tom ve své glose píše editorka Marianne, Lucie Zídková.
Nedávno jsem před usnutím prokrastinovala na Instagramu. Paní s ksichtíkem barbíny v něm tvrdila, že jí je devětačtyřicet a tohle – ukázala si na vyhlazený obličej – má díky face józe. Jen deset minut denně, představte si, a máte zpět svou dvacetiletou tvář, říkala. Povídali, že mu hráli, řekla jsem si, zhasla jsem displej telefonu a zavřela oči, jenže místo spánku se mi v hlavě roztočil obvyklý kolotoč výčitek. Na seznam všeho, co bych měla dělat, ale nedělám, by mi mělo nově přibýt deset minut denně strávených před zrcadlem tím, že zakloním hlavu, budu vyplazovat jazyk do prostoru a představovat si, že jsem metronom. Tik tak, doprava doleva, deset minut denně – a podbradek je pryč. Dejte pokoj.
Jenže takových věcí, které bychom měly dělat „jenom deset minut denně“, je víc. Deset minut denně prý stačí, když věnujete úklidu. Za tu dobu člověk údajně stihne poklidit tak, že byt ladí oku. Ehm, jak který. Jediná výhoda je, že když se do toho pustíte opravdu s vervou, odbydete si i deset minut cvičení v režimu kardio, což je dobré pro vaše srdce, svaly i cévy. Dvě mouchy jednou ranou, to chcete. A jak dlouho trvá večer správně se odlíčit a nanést všechny ty vrstvy? Sérum, oční krém, jeden krém na suchá místa, jiný na mastná a pak ještě nezapomenout na tělo, ruce, paty… Deset minut minimálně.
Pro zklidnění duše je dobré deset minut denně meditovat. Někam si zalézt a soustředit se jen na svůj dech. Ale pozor, zároveň si taky musíte najít nejméně deset minut intenzivního společně stráveného času s dětmi. Ne se všemi společně, ale s každým zvlášť, protože každého může trápit něco jiného. Podporuje to prý zdravou atmosféru mezi sourozenci, kteří pak nemají potřebu jeden na druhého žárlit. To už máme kolik? Podle počtu dětí padesát šedesát minut i víc, a to jsem počítala jen školně bezúdržbové děti. Pokud máte takové, se kterými je potřeba dělat úkoly, protože paní učitelka řekla „jen si s ním ta vyjmenovaná slova trošičku procvičujte, stačí deset minut denně“, můžete sčítat dál. No a pak tu máme partnera – kolik minut bude stačit jemu? Deset asi ne. A takhle bychom mohly pokračovat dál, každá z vás by jistě dokázala doplnit pár svých vlastních desetiminutovek, na jejichž konci je jedna vyčerpaná ženská bytost.
S něčím se vám svěřím. Kdyby tohle byl jeden z článků v naší Marianne, trvala bych jako editorka na tom, aby na konci obsahoval nějaký návod, jak z toho ven. Naději, že si lze život zorganizovat tak, abychom večer neležely v posteli vyždímané jako citron. Nejspíš by to vypadalo nějak takhle: sepište si seznam činností, které vás nejvíc zatěžují, a část delegujte na ostatní. Dejte sama sebe na první místo. Nepodléhejte trendům, řiďte se sama podle sebe. Jenže tohle není článek. Tohle je glosa o mém životě. A já sice všechny ty rady znám, ale zrovna teď v tom pěkně plavu. Nebo se spíš topím v požadavcích lidí kolem sebe a zároveň v návodech na život, které jsou sice užitečné, ale všechny dodržovat prostě nejdou.
A tak mám pro vás, milé čtenářky, jeden vzkaz. Někdy to může vypadat, že máme my v lesklých časopisech patent na pravdu. Že víme, jak na život. Nevíme. Berte proto prosím to, co píšeme, jen jako inspiraci. To poslední, co bychom chtěly, je, aby naše rady byly dalším zdrojem stresu. Jediná rada, kterou tak pro vás (i pro sebe) dnes mám, je: buďme na sebe hodné. Ne jen deset minut.
glosa Lucie Zídkové, autorský text
