Nevím, co se to děje, ale v poslední době často bilancuju. Ne, nechystám se umřít – mám prostě pocit, že člověk by se měl čas od času zastavit a zeptat se sám sebe: žiju tak, jak jsem chtěla žít? A nemusí to být zrovna 1. ledna – letní dovolená je zrovna tak dobrou příležitostí.
Odpověď na tuhle otázku pro mě bohužel nevychází moc dobře, je toho spousta, co bych chtěla změnit. Zpětně si říkám, že kdybych některé věci věděla dřív, mohla jsem si ušetřit spoustu trápení.
Kdybych mohla poradit svému mladšímu já (které ovšem rady veškerého typu vehementně odmítalo), řekla bych si především: hledej svůj střed. Všímej si toho, co tě dělá šťastnou, a za tím si jdi, i když to vypadá, že to „k ničemu není“. Baví tě kreslit? Kresli, i když z výtvarky máš čtyřku! Trpíš mezi lidmi? Chraň si svou samotu a čerpej z ní sílu na setkávání s těmi, které si pečlivě vybereš. Vlastně je zajímavé, že tak, jak je pro tělesný stav člověka důležité mít zpevněný střed těla, je pro naši psychiku důležité vědět, kde má střed naše duše. A obojí si chránit a hýčkat.
Daleko víc věř sama sobě a daleko míň všem okolo. Ty víš, co je pro tebe dobré, a je fuk, co si o tom myslí ostatní včetně rodičů.
A když už mluvíme o těch rodičích: odejdi od nich dřív. Udělá ti to jedině dobře. Bydlet u nich ještě ve čtyřiadvaceti fakt není dobré, i když tím „ušetříš spoustu peněz na nájmu“, jak říkají. A taky se jich ptej: co je dělá šťastnými, čím trpí, jaké byly jejich sny v mládí, co se jim splnilo a co ne. Člověk v mládí bohužel rodiče většinou nebere jako lidi. Štvou ho nebo je miluje, ale vztah s nimi je jiný než s kýmkoli jiným na světě – dokonce i jiný než s podobně starými lidmi, kteří se stanou našimi přáteli. Je tam třeba i tentýž věkový rozdíl, ale úplně jiné rozložení sil. Přitom rodiče jsou taky lidi, což si bolestně uvědomuju nyní, když se vyměnily role a maminka je znovu dítětem.
Co dál bych si poradila: probůh, nos minisukně, hezčí nohy už nikdy mít nebudeš. Ukaž to neuvěřitelně ploché břicho a útlý pas, ani tam už to nebude lepší. A to se tehdy nosila zkrácená trička, jen jim nikdo neříkal crop topy. A já je strkala pod šaty na ramínka – chápete to? Aby jó nebyl vidět ani kousek kůže.
Kéž bych tehdy věděla, co vím dnes: že muži nevidí, na co je samy neupozorníte. Celulitida, špeky, pupínky? To většinou vůbec neřeší. Kdybych si tak mohla o třicet let zpátky poslat sebevědomí, které mám dnes! A to je moje původní postava dobře schovaná v té nové, o několik čísel větší.
Děti. Nejradši bych si poradila, měj je dřív, protože kombinace dospívajících dětí a rodičů, kteří potřebují intenzivní péči, to fakt nechcete. Jenže… Tohle se nedá naplánovat ani objednat. Jen snad – když koukáš po klukách, neopovrhuj tak úplně těmi hodnými, laskavými. „Hodný“ není nadávka a laskavost je strašně nedoceněná vlastnost.
Dobře, dobře, už mlčím. Rady od osmačtyřicetileté ženské, to člověk v pubertě fakt neocení.
A stejně si nedám pokoj: čti a piš. Protože čtení a psaní je to, co tě baví ze všeho nejvíc na světě (hned po spánku). A protože tolik času, cos na ně měla ve dvaceti, už na ně nikdy mít nebudeš.
Tak a teď ještě si uvědomit, že mezi pubertou a přechodem, na jehož prahu nejspíš stojím, vlastně není zase až takový rozdíl. Něco nového začíná. Teď jen nakouknout do budoucnosti a zjistit, co by mi poradilo moje osmdesátileté já, které – doufám – bude zase o kousek zkušenější.
A co byste své mladší verzi poradily vy, milí čtenáři? Napište mi, ráda si vaše tipy přečtu.
autorský článek
