Glosa Lucie Zídkové: Chill, matko

Zasměju se, ale zároveň se ve mně všechno sevře. Dítě propadá, a ještě mi říká „matko“. To já jsem své mamince směla říkat maximálně „mami“, všechno ostatní by považovala za nadávku. A pětky jsem nesměla mít už vůbec, v úvahu přicházely jen jedničky.

Spousta rodičů se dospívání svých dětí bojí. Že přijde rebelie, neposlušnost, lhaní. Mně tohle období připadá skvělé. S pubertálními dětmi je legrace. Najednou vidíte, že před vámi stojí už skoro hotová bytost, která má – když máte štěstí – třeba i smysl pro humor. Od koho jiného než od puberťáků bych se dozvěděla, co je to „vyrejdžovanej“ (z anglického rage – vztek) a kdo je „random týpka“ (nějaká holka). Ne, neopravuju je, mě to totiž baví. Čeština je bohatý a flexibilní jazyk a myslím, že si s těmi novotami poradí.

Ještě daleko víc než dřív (tedy skoro pořád) teď přemýšlím o tom, co jsme ve výchově s mužem udělali a děláme špatně a co dobře. Jednak mám k přemítání všeho druhu sklony a pak stojím díky svému relativně pozdnímu rodičovství na rozhraní dvou velkých výchovných stylů – autoritativního a partnerského, který začíná převažovat, ale ne v mé generaci. Spíš u těch mladších, třicátníků. Vyvolává to obrovské třenice v rodinách, protože babičky (které jsou, pokud si s vlastními dětmi pospíšily, jen o pár let starší než já) se upřímně děsí, že jejich dcery, synové a snachy se svými dětmi diskutují, místo aby jim prostě dávali příkazy.

Nechápou, nač tolik mluvení, když se neposlušnost dá vyřídit lehce – fackou, trestem, odebráním mobilu. Zkusím to vysvětlit. Skoro každý z nás bojuje se škodami, které napáchala výchova k „poslouchání“ autorit. Neumíme si stanovit hranice a necháme druhé, aby je soustavně překračovali. Neumíme se vymezit proti jednání, které nám vadí: u lékaře, ve škole, v práci. Tam všude se vyskytují „autority“, které jsme se naučili poslouchat. Ne proto, že by si to skutečně zasloužily, ale pro jejich funkci, případně věkovou převahu.

Se svými dětmi to proto chceme dělat jinak, odmalička. Neučíme je poslouchat, ale naslouchat. Výsledkem je, že se můžou jevit „neposlušné“. Ano, jsou. A my jsme za to rádi, i když je to někdy náročné na nervy a skoro vždycky náročnější na čas, trpělivost a energii, než kdybychom dítě prostě plácli, když nedělá to, co chceme, bez diskuse.

Výsledek, který ale myslím všichni, kdo děti takhle vedeme, pomaličku cítíme, je třeba to, že nám děti nelžou. Nemají totiž důvod. Nebojí se nám říct, že v něčem selhaly. Dělají jen to, v čem vidí smysl, a dokážou si hlídat svou integritu a hranice. Mají vyspělou schopnost argumentace, k jaké jsme my sami dospěli někdy po třicítce (a kdo ví jestli). Nepřetvařují se a dokážou rozeznat manipulaci. O duševním zdraví toho vědí víc než většina z nás.

V pubertě můžou být některé diskuse výzva, ale to, jak s dětmi jednáme právě v tomhle období, je zásadní. Jednou si nebudou pamatovat, jak s nimi táta skákal na gymnastickém míči, aby usnuly, ani to, že jsme kojily na požádání a roky se nevyspaly, ani podlahu v obýváku pokrytou vodovkami a rozdrolenými suchými listy, když se celá rodina pustila do uměleckého díla.

Budou si pamatovat, jací jsme byli od jejich puberty dál. Rodičovství skončí, teprve až budeme pod drnem. Do té doby se dá pořád vylepšit – ale taky pokazit. Kéž bych na to nikdy nezapomněla.