FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: O čem se píše
Pracovala jsem léta v novinách. Měla jsem tu redakci moc ráda, ale jedna věc mi lezla na nervy. Stále se opakující témata vyhlašovaná pod heslem „čtenáři je chtějí a dobře se to prodává“. Hubnutí, vši, klíšťata a hypotéky.
Evergreeny, kvůli kterým jsem chtěla být na chvíli třeba tanečnicí, prodavačkou šicích strojů nebo meteoroložkou. V podstatě čímkoli jiným než tím, kdo píše. O hubnutí, vších, klíšťatech a hypotékách.
Naučila jsem se chápat, proč to musím dělat.
Pochopila jsem strategii vydavatele. Získat co nejvíc peněz.
Taky jsem chápala, že ne každý četl o tom všem před rokem, takže se mu to musí napsat znovu. A znovu a znovu. Protože, co kdyby o tom prostě nic nevěděl.
Chápala jsem i to, že jsou to témata důležitá. Někdy až životně a že psaní o nich není nikdy dost.
Jenže taky jsem si vždycky myslela, že není potřeba dělat ze čtenářů až tak velké pitomce. A ze sebe vlastně taky.
Už o tom všem dávno psát nemusím. Jen mi pár evergreenských věcí zůstalo v hlavě. (A dokud mi bude sloužit, tuším, že tam budou.)
Hubnutí: celé stohy popsaných novinových stránek se daly shrnout do jedné věty, míň jezte a hýbejte se.
Vši:
1. Chemikálie na ně nefungují. Vysvětloval mi do telefonu vědec. Že prý už jsou rezistentní. Seděla jsem v rámci home office doma v kuchyni a okolo mě běhala a řvala tlupa dětí. „Co vám to tam tak řve, paní redaktorko?“ „Děti.“ „Jak můžete v tomhle hluku pracovat?“ „Jsem asi taky veš. Už rezistentní...“
2. Nemají křidýlka. Paní učitelka mi volala, že je našla ve vlasech mé dcery a ať si ji hned vyzvednu ve škole. Všeho jsem nechala a ujížděla, abych se dozvěděla, že brouček, který vypadl z její hlavy, měl křídla. Planý poplach. Vši se objevily až večer před tím, než jsme měli jet na prázdniny do jednoho nóbl hotelu. Představovala jsem si, jak tam po nás ten bezkřídlí hmyz zbude. A české rodiny s malými dětmi tu budou mít navždy pošramocenou pověst.
Klíšťata: Taky nelétají. A prý ani neskáčou na oběť ze stromů v lese, jak se nám snažily nakukat babičky. Odkud se berou paraziti zakousnutí za uchem, na krku atd., dodnes netuším. A taky prý jsou jediní, kdo přenáší boreliózu. Paní profesorka přes klíšťata mi řekla, že tvrdit cokoli jiného je blbost. Mé dceři našli při krevních testech protilátky proti borelii. Přestože do té doby neměla ani jedno klíště.
Hypotéky: jediné úvěry, které se vyplatí vzít. Jsou drahé, ne že ne. A udělají z dlužníka rukojmí. Ne všechno z toho se v novinách objevilo.
Tak o tom všem jsme psali anebo nepsali. A přitom je tolik věcí, o kterých bych chtěla číst (a psát). Třeba o malovaných skříních, mimozemšťanech, bylinkách, co uzdravují, objevu archeologů nebo třeba o mechanických betlémech.
Ještě že se o všem tom v novinách a časopisech taky píše.
Navzdory strategiím.
