FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Návod na život
Denně mi v mailu přistává několik rad na život. Musím se občas smát, co všechno bych měla dělat a jak, abych byla spokojená a všechno bylo, jak má být. Jenže podle koho vlastně.
Jeden nedávný třeba (na začátku července) radil, jak uklidit dítěti do nového školního roku, proč a jak umýt okna, proč a jak používat mikrovlákna a nádavkem upozornil, že si mám dát pozor na pavouky, protože se na podzim stahují do pokojových kytek. Ajo.
Jiný zase, že bych měla o prázdninách dítě zabavit a koupit mu elektrokoloběžku nebo hodinky. Aha?
Další, že bych se rozhodně měla podívat do zrcadla a zkontrolovat, jestli netrpím řídkým obočím. Protože jestli ano, je to nejspíš docela průšvih. Pro mnohé ženy bylo husté obočí prý až dosud nedostižný sen, který se teď konečně díky boosteru uskuteční. Pomoc! Nevím, co to je (to cizí slovo, co je obočí, tuším).
O tom všem jsem se chtěla rozepsat, vybrat ze své elektronické pošty legračně pikantní a zaručené rady na jediné možné štěstí. Ale neudělám to. Umřela mi teta. Za tři roky by jí bylo devadesát a já k ní jezdila jako malá holka každý rok na prázdniny. Stála jsem ve smuteční síni a nemohla zastavit hlasité slzy, přestože jsme si před tím doma říkali takové ty věci o požehnaném věku a o konci trápení, který přinesly nemoci. Byla součástí mého dětství a součástí světa bez návodů. Jediný, o kterém vím, že ho použila, byl popis, jak vyšívat křížkovým stehem. Tak ráda to dělala. Stejně jako báječně vařila a pekla. „Teto, uděláš zase tu polívku s červenejma obdélníčkama?“ škemrala jsem. „S červenejma obdélníčkama? Holka zlatá, já už nevím, co všechno jsem tam dávala. Nějakou udělám.“
Její pracovní šaty voněly chlívem a nikdy si nebarvila vlasy. Jen je vždycky přičísla. Balila kulatý chleba do utěrky, krájela krajíce přes celý bochník a mazala je tlustě máslem. Nevadilo jí, když jsme na dopoledne zmizely se sestřenicí na smetiště, a přišly jako největší umaštěnci. Po obědě jsme ale musely umýt nádobí v plechovém „mycáku“, který se vysouval z dřevěného stolu. Dva škopky, v jednom horká voda, do druhého se odkládalo. Nejdřív bylo potřeba umýt, co bylo nejčistší, pak teprve přišly na řadu připečené hrnce. Hádaly jsme se, kdo si bude máchat ruce v mastné vodě a kdo utírat. Jednou za týden nám nanosila teplou vodu do železné vany v chlívě, abychom se pořádně umyly my. Dovolila nám stanovat na zahradě, vyklízet králíkům bobky z králíkárny a jezdit s dvoukolákem na nákup do obchodu, kam se kromě pultu a prodavačky vešli dva zákazníci.
Vzpomínek je tolik. Některé zmizely nadobro, jiné se znovu objevily tam v místnosti ověnčené smutkem. Třeba ta, že moje teta nepotřebovala rady, jak uklízet, starat se o děti a udělat se hezčí. Zvládala to sama. Stejně jako to umíme my. Je dobré nezapomínat.
