FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Mávám

Skvělá redakce. Můj muž mi říkával, že jsem asi první člověk, který se upřímně těší do práce. Moc mi to nevěřil, jenže já se tam fakt těšila. Na Lindu, co, když bylo nejhůř, pouštěla ultravtipná videa a byla tak krásná, že jsem nechápala, jak to, že sedí naproti mně v kanceláři, co připomínala byt. Na Lucii, která všechno věděla, protože se ní život moc nemazal, a dokázala vždycky poradit. Na supercool Kristýnku. Na milou Dášu, který vždycky všechno zařídila. Na Marcelu, co vypadala ve třiceti na sedmnáct. Na Kláru, která mě s mým prvním článkem poslala nevybíravě do háje: „To je jako by to psal někdo ve druhý třídě! A ještě k tomu úplná šprtka.“ Měla úžasný nadhled a já věděla, že když říká, že je něco blbý nebo dobrý, tak je to blbý nebo dobrý. Na Soňu a její historky, o kterých jsme mohly mluvit jen „mezi náma holkama“. A na všechny ostatní. Byla legrace a pohoda. Psaly jsme o věcech, které nás bavily, mluvily jsme s lidmi, kteří měli co říct.

Všechno to ale začalo ještě mnohem dřív než před deseti lety. V době, kdy ještě Marianne neexistovala. Stavila se za mnou Mirka Zlatníková, tehdy ještě Vopavová, ať s ní jdu na kafe. Psaly jsme tehdy obě v Mladé frontě Dnes. Nad dortem k kavárně na Národní mi říkala: „Budeme dělat časopis pro chytrý ženský. Přidej se.“ Život začíná ve třiceti, přesně tolik nám plus minus tehdy bylo. Kývla jsem jen napůl, nechtělo se mi odcházet z novin, o kterých jsem si myslela, že jsou nejlepší na světě. A byla hrdá, že k nim patřím. A tak jsem pro Marianne psala mnoho měsíců pravidelně externě. Narodila se mi dcera. A hádejte od koho mi přišla až domů ta nejhezčí kytice? Jasně že od Marianne. Dala jsem si od ní, já zrádkyně, ale několikaletou mateřsko-novinovou pauzu.

Přesně ve chvíli, kdy jsem začala uvažovat, že z deníku odejdu, důvodů bylo víc, zazvonil mi telefon a na druhém konci Klára Olexová, tehdejší šéfredaktorka: „Nechtěla byste jít k nám?“ Jenže já si zase nebyla úplně jistá. Ještě pořád mě to táhlo k deníkovému světu. Po půl roce, právě když se z Kristiny měl stát školák, jsem se definitivně rozhodla. MFD opustím. Bylo to taková ta vteřina bez rozmýšlení. Tentokrát jsem zavolala já. „Vím, že takový době už místo pro mě nemáte, ale volám, protože znáte to o líné hubě...“ koktala jsem tehdy Kláře do mobilu. No, neměli, ale prý možná, něco, někdy. Ach jo. Mohla jsem vyčítat jen sama sobě. Nerozhodná koza. Druhý den mi Klára volala: „Tak nakonec jo. Kdy můžete nastoupit?“ Skákala jsem po pokoji jako malá holka.

Jsem vděčná, že jsem mohla být při tom. Hodně jsem se naučila. Hodně jsem zažila a poznala skvělé lidi a vždycky se hrdě hlásila k tomu, že jsem z Marianne.

Vy, čtenářky a čtenáři, jste mi dali zažít pocit, že občas napíšu něco, co si druzí přečtou a třeba je to i pobaví. Patří vám velké poděkování.

Mávám a nepřestávám psát.

Přeju ze srdce krásné jaro a léto. A čtěte, je to fajn.

Vaše klára m.