Denivky se zaměňují s liliemi, lidově se jim tak i říká, ale s přídomkem denní. Krásky rodící se s létem kvetou jen den! Zato až do podzimu, to asi aby krátkou dobu žití vynahradily.
Text: MONIKA OTMAROVÁ
Už švédský přírodovědec a lékař Carl von Linné pojmenováním rodu Hemerocallis trefně popsal vlastnost těchto květů. Použitím řeckých slov „hemera“ (den) a „kallos“ (krása) – označil rostlinu, jejíž květ je krásný pouze jeden den. Angličané dali těmto jednoděložním rostlinám jméno daylilies, Němci zase Taglilien... Zkrátka jednodenní lilie, jejíž jediný květ se na vysokém stvolu rozvine ráno a v noci uvadne. Tyto trvalky s květy mnoha tvarů a barevných kombinací mají domovinu ve východní Asii. Poprvé se objevily v Indii, Číně, Mongolsku, Koreji či Japonsku. Staří Číňané denivky používali již před 2 500 lety jako léčivé rostliny i zeleninu.
Do Evropy se houževnaté a nenáročné květiny dostaly v době renesance; první na náš kontinent přicestovaly ty žluté a plavé. Zdobily u nás zahrady, ale i zplaněly. Pak lemovaly hřbitovy, byvší statky a sem tam „utekly“ z parků... Falešná lilie má prostě výdrž! Denivky jsou blízké příbuzné lilií, na první pohled se od nich ale liší typem listů; lilie je mají na stonku, ty u denivek připomínají trsy trávy. Z nich vyrůstají vysoké stvoly a na každém lze napočítat patnáct až dvacet poupat. Přírodní botanické druhy, jichž je popsáno na dvacet, mají pouze žlutou a oranžovou barvu. Povedlo se však vyšlechtit odrůdy snad všech barev, kromě modré. Okrová, fialová, tmavě bordó až skoro černá... Více barvami může hrát i jeden květ, neobvyklé nejsou ani ty žíhané. První vyšlechtěné odrůdy začaly vznikat už na přelomu 19. a 20. století a mezi nejstarší se řadí ta s názvem Apricot. Nicméně šlechtitelé nepřestávají zásobovat dalšími barevnými variacemi.
Kromě klasických jednoduchých tvarů květů se mezi denivkami najdou také ty plné, miniaturní i netradiční s velmi dlouhými a úzkými okvětními plátky. Jimi je obdařena například denivka pavoukovitá. Ani okraje květů nezůstávají co do rozmanitosti pozadu, a to jak v barevnosti, tak tvaru. Je libo jinou barvu okraje než základu květu? Je požadavkem snad zoubkovaný, krepatý, zkadeřený či plisovaný okraj? Vše existuje, jen vybrat!
Denivky se dají doporučit fajnšmekrům, trochu lenivým zahradníkům či zahradnickým zelenáčům, jsou totiž vskutku bezúdržbové. Až k neuvěření, že za minimální péči odmění velkolepou krásou. Jak to? Denivku stačí zasadit a dát jí dostatek slunce. Na takovém místě pak může dělat radost klidně dvacet let. Jde o rostliny odolné proti chorobám, nezničí je velká sucha ani nájezdy hlodavců; i zimu většinou přežijí bez větších problémů. A jejich množení zvládne také každý začátečník. Stačí počkat, až denivka odkvete, poté zkrátit její trsy, vykopat je, očistit, rozdělit na menší. Zasadit do připravené jámy a jen přidat kompost či zahradnický substrát, aby rostlina měla dost živin. Ještě zahrnout, zalít a těšit se na barevnou nadílku příští rok.
Dobře denivka vyniká i na talíři. Sníst se dá celá, od květů po kořeny, ale nejchutnější jsou asi dosud nerozvinutá poupata. Oblíbenou potravou je denivka hlavně v Asii, na Taiwanu patří pěstování denivkových poupat dokonce k výnosným odvětvím zemědělství. Ve velkém se sbírají a suší poupata denivky citronové. Usušeným poupatům se v asijské kuchyni říká „zlaté jehly“ a používají se jako přísada do polévek i pokrmů. Dají se rovněž nakládat jako okurky či jíst syrová. Složením se květy podobají chřestu, mají dokonce vyšší obsah vitaminu C. Rozemleté kořeny se dávají do kari a bývají rovněž součástí rozličných kořenicích směsí.
Zajímavosti:
Venkov a styl
