Neochvějná osika
Osika obecná (též topol osika) není strom vybíravý ani náročný na kvalitu půdy, kde roste. Má ale rád slunná stanoviště, a tak často stává podél cest, na okraji lesů, na pasekách, ale i ostrůvcích uprostřed bažin nebo na hraně roklí. Vlastně se dá říci, že se uchytí téměř všude, kde to jen trochu jde. A pokud má osika prostor, velmi rychle kolem sebe vytvoří nízký lesík. Díky hlubokému kořenovému systému je schopna ledasco přežít, umí zarůstat požářiště, haldy... Její uplatnění při rekultivacích je velké. Konečně, spolu s břízou je proto považována za pionýrskou dřevinu. Kůra mladé osiky je hladká a má šedozelenou barvu. Jak strom stárne, kůra tmavne, puká a za pár let je zbrázděna znaky, které při troše představivosti připomínají egyptské hieroglyfy. Ve smíšeném lese má osika nejraději společnost borovic, olší, smrků, bříz, často roste i blízko dubů.