Rostliny, které máme běžně v kuchyni a na bylinkových záhonech, mají své čestné místo v historii lékařství i prastarých bájích.
Oregano, česky též dobromysl, získalo svůj název ze starořeckých slov oros (hora) a ganos (jas). V antickém Řecku bylo symbolem radosti a štěstí. Řekové věřili, že posiluje lásku mezi dvěma lidmi a z jeho větví vyráběli věnce a girlandy pro svatební obřady. Především je ale už od starověku oblíbeným kořením i vyhlášenou léčivou rostlinou. Sloužilo k léčbě infekcí i preventivně k posílení zdraví, odvar pomáhal při křečích, otravách a na zmírnění otoků. Aristoteles zmiňuje, že jde o bylinku zdravou i pro zvířata a jako příklad uvádí vyléčení kozy zraněné šípem.
Latinský název salvia má základ ve slově salvere, což znamená „zachránit, spasit“. V antickém Řecku platila šalvěj za posvátnou léčivou bylinu, Římané ji používali při obřadech a považovali za rostlinu nesmrtelnosti. Používala se proti zánětům, při nachlazení, její listy lidé žvýkali pro čištění zubů a zklidnění dásní. Hippokrates ji doporučoval pro pacienty, které uštknul had. Řecké ženy ji nabízely mužům vracejícím se z války, protože údajně zlepšovala mužskou plodnost.
Její název pochází z latinského „mentha“, které má základ v řeckém jméně Minthé. Podle mytologie byla Minthé překrásná nymfa, dcera řeky zármutku v podzemní říši boha Háda. Jednoho dne ji spatřil sám Hádés a zamiloval se do ní. Když se to dozvěděla jeho žena Persefona, stěžovala si své matce bohyni Déméter, která pak nymfu proměnila v aromatickou rostlinu. Máta má od starověku své místo v kuchyni, ale i v lékařství. Galén a Hippokrates ji používali proti zažívacím potížím, závratím a nervovým poruchám, tišení svalových křečí a hojení.
Třezalka hojila po bitvách rány spartských vojáků. Odtud i její řecký název spathochorto – mečová tráva. Lékaři Galén a Dioscorides ji používali na širokou škálu vnitřních i vnějších chorob, ať již ve formě odvarů nebo „mazání“ s olivovým olejem. V některých evropských zemích včetně Česka se třezalce říká také bylina sv. Jana, protože její sběr je ideální před rozkvětem, tedy právě na konci června. Během svátku svatého Jana ji lidé věšeli na dveře jako ochranu před zlými duchy, neštěstím a nemocemi. Třezalce se přisuzují i antidepresivní účinky.
Aromatická bylina, kterou staří Římané používali mimo jiné jako afrodiziakum. Na Balkáně se jí někdy říká také kozí oregano pro její podobu s oreganem a tymiánem. Ve starověku se často používala v kombinaci s vínem jako odvar na problémy úst a hltanu, pro zlepšení trávení a proti únavě organismu.
Jeho latinské jméno Thymus pochází z řeckého „thymos“, slova souvisejícího s obětováním bohům. K obřadům totiž patřilo i pálení tymiánových větví. Tyminán byl zasvěcený bohyni Afroditě a podle legendy se zrodil ze slz krásné Heleny Trojské. V homérských dobách platil za symbol udatnosti. Alexandr Veliký se tymiánem myl během svého tažení (bylina byla navíc účinná proti vším). Římané se v tymiánu koupali pro zvýšení síly a energie. Egypťané této rostlině říkali tham a používali ji také při mumifikačním procesu. Sumerové tymiánem kořenili i léčili. Obecně se používal jako posilující a hojivá bylina.
mixanitouxronou.gr
