Vařím na venkovské faře

Jsou to skoro přesně čtyři roky, co jsme s manželem nakukovali přes vysokou zeď farské zahrady a strašně moc chtěli vědět, co je za ní. A co je za těmi otevřenými okny. Přijeli jsme jen tak. Bez předchozí domluvy, prostě jsme to nemohli vydržet. Prožili jsme patnáct let v pražském paneláku a toužili po změně. Jen jsme se nepřestěhovali do vysněného půdního bytu na pražské Letné, ale na venkovskou faru 40 km od Prahy. Věděli jsme od první chvíle, že to tak má být, a první noc pod střechou dvě stě šedesát let starého domu nám to potvrdila – měli jsme pocit, že tu žijeme odjakživa.

Jasno jsme měli i v tom, že se fara nebude přizpůsobovat nám, ale my jí. Ten dům má svůj smysl a my se ho snažíme ctít. Ač bezvěrci, obnovili jsme – vlastně nevědomky – některé tradice s farou spojené. Poslední farář tu sloužil v padesátých letech. Prý za ním jezdili lidé zdaleka, aby si tu povídali o tom, o čem se tehdy mluvit nesmělo. A zdejší farská kuchařka byla údajně v kraji vyhlášená... Ale to jsme se dozvěděli až poté, co sem za námi z Prahy začala jezdit spousta přátel a známých, a co jsme tu otevřeli ‚bytovou restauraci‘. Dodnes si pamatuju na telefonát od kamarádky: „Jedeme na výlet, stavíme se u vás, kde sedá poblíž dobře najíst?“ – „Nejspíš u nás,“ odpověděla jsem, protože v dohledu slušná restaurace není.

Jsem novinářka, vaření považuji za skvělý protipól psaní, je kreativní, smysluplné a způspobuje radost. To moje práce filmového kritika dokáže jen málokdy.

Pro dobré jídlo jsme měli slabost vždycky, vymetali jsme restaurace, dost jsme cestovali, vždy chtěli všechno ochutnat. Já sbírala kuchařky a měla slabost pro britské cooking show. Mým hrdinou se stal propagátor kvalitního jídla Hugh Fearnle-Whittingstall a jeho Život na chalupě. Dost mě inspiroval. Přede dvěma lety jsme posílali pozvánku na první večeři do ‚bytové restaurace Na Faře‘. Teď už k našemu stolu, ke kterému se vejde přesně deset židlí, zasedají hosté pravidelně několikrát do měsíce. Baví mě vymýšlet sezonní menu, hledat lokální dodavatele surovin a dost jsme pokročili i ve schopnosti sami něco vypěstovat. Mou jedinou kuchařskou kvalifikací byla a je vášeň pro dobré jídlo a mlsný jazyk. Večeře pořádáme, protože se chceme podělit o zážitek, samotný život na faře je totiž zážitkem. Dobré jídlo zážitky prohlubuje a spojuje lidi kolem stolu.

Tohle platí od pravěku, kdy se lidi semkli kolem uloveného mamuta. U nás je tím magnetem marinovaný losos, paštika z jehněčích jater, domácí těstoviny, slávky, risotto s chřestem nebo mořský ďas. A samozřejmě dezerty – pavlova, croquembouche, malinový trifle... A k tomu kvalitní víno, které k jednotlivým chodům vybírá sommeliér. Jídlo funguje jako esperanto, ještě se nestalo, že by naši hosté nenašli společnou řeč. Jezdí sem novináři, herci, filmaři, nakladatelé, spisovatelé, designéři, ale i ajťáci, právníci, účetní nebo ženy v domácnosti. A fara tepe a dýchá. Takhle má život smysl. Vědí to i odložení venkovští kocouři, kteří u nás nacházejí azyl, sovy, které se uhnízdily na zahradě a před setměním tančí své namlouvací tance, i duch faráře Benedikta, kterému se nechce na onen svět.