Ze zchátralé roubenky dokonalý ráj: Inspirující příběh Lucie a Erika a jejich odvážné rekonstrukce a Kokořínsku

Hučov leží uprostřed lesů, kousek od potoka Pšovka a tři kilometry od hradu Kokořín. A právě zde stojí nepřehlédnutelná roubenka s předzahrádkou plnou růží a dvěma přilehlými menšími staveními. „Ve všech si tak bydlíme, i když dva domy jsou dnes uzpůsobeny k pronájmu,“ směje se Lucie Buhlová. Ona i její manžel Erik Houben se do Kokořínského dolu přestěhovali z Holandska, protože hledali životní změnu. Sedm let cestovali a hledali po světě zajímavý objekt, až ho roku 2018 našli v Luciině domovině. Bylo to v pátek, a už v neděli byla roubenka z roku 1839 jejich. Spíše tedy bývalá roubenka – zchátralý objekt bylo třeba znovu obnovit do původní podoby, což vyžadovalo nemalé úsilí. Pak přibyla i další stavení...

V roubenkách nechybí moderní zázemí

„Chalupa patřívala hudebnímu skladateli a odbojáři Josefu Křičkovi. Ten zde vybudoval speciální místnost, kde měl varhany, na které hrál,“ ukazuje raritu ve velké roubence Erik, který je profesí právník. Chalupa, kterou Křičkovi koupili v roce 1917 za pět zlatých od místního truhláře, časem chátrala. „Oprava byla velmi náročná a komplikovaná. Víc než oprava historického větrného mlýna, který jsme vlastnili v Holandsku,“ zmiňuje vážně Erik o památkově chráněném domě. Nicméně hlavní objekt i dvě přilehlá stavení nakonec zvládli dát do původní podoby s moderním zázemím. Nejdříve zde pouze bydleli, později otevřeli restauraci a apartmány s rodinnou atmosférou. Mají otevřeno něco přes tři měsíce. „Erik umí vařit, ale máme profesionálního kuchaře, nicméně mu občas do menu mluví,“ říká Lucie, která do Holandska odešla s matkou a starší sestrou, když jí bylo sedm let.

Vlastní pivo, vinotéka a restaurace

Hlučovská oáza, která čítá tři domy, má ve znaku trojlístek podle zde rostoucí rostlinky. „Vycházíme zásadně z toho, co k tomuto místu a kraji patří, jak designově, tak v kuchyni,“ vysvětluje pětačtyřicátník a servíruje šťovíkovou zmrzlinu. Zdejší restaurace se specializuje na víkendové degustační večeře, což je skutečný gurmánský zážitek, po kterém je možné zůstat na přespání. „Vařím zde také dobré pivo. Ne ležák – těch vaří v Čechách až až. Já se zaměřuji na svrchně kvašené,“ říká majitel. Jeho chloubou je nejen pivo, ale i využití skalních sklepů, z nichž vytvořil sociální zázemí, sklady, spíže a vinotéku. „Když mi ukázali tu ruinu s tím, že z ní bude kuchyň, myslel jsem, že se zbláznili,“ přiznává Lukáš Patera, zdejší šéfkuchař. Dnes nadšeně vaří z lokálních surovin: masa, ryb, zeleniny… V roubence, kde je kuchyň i restaurace, jsou odkryté původní trámy, dřevěné podlahy, malá okénka a stylový nábytek. „Něco zvládli truhláři, něco jsme sehnali v anticích, bazarech, něco jsem ušila,“ říká Lucie, která v Holandsku vystudovala filosofii a religionistiku a pracovala pro tamní vládu v oblasti azylové politiky. Stejně stylově obnovené a útulně zařízené jsou i apartmány ve dvou sousedních domcích – bývalé stodole a obytném domečku. Procházející se zdejšími pokoji má člověk pocit, že je v každém jako doma. „Tak to máme i my, ač jsou to pokoje na pronájem. Když chceme něco vylepšit, na pár dní se v něm ubytujeme sami, abychom zjistili, co by bylo dobré změnit,“ připouští Lucie. Tato „soukromá ves“ má i vlastní studnu, zahrádku a parkoviště. „Zatím jsme tu šťastní, uvidíme, co bude dál,“ uzavírá Erik.

Článek vyšel v časopise Marianne 9/24, redakčně upraveno.