Do Martina dere, po něm přede! Na Chodsku se slušelo dodrat peří do svátku sv. Martina. Pak začaly přástky. Jinde se dralo dál. Ta práce patřila k podzimním až zimním, ale ne nutně ženským.
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
„Nevěsta mající výbavu ze slepičího peří byla považována za nepořádnou,“ přibližuje pověru Iva Vojancová, etnoložka a vedoucí oddělení Muzea v přírodě Vysočina. Slepice v peřině byla pro mladé děvče problém. Nejcennější bylo peří husí, hlavně to prachové. Běžně ale prošla i kachna.
Od dob, kdy se objevil sypek a začaly se líhnout peřiny, došlo na draní peří. Aktivitu, která zajistila hřejivý obsah oněch duchen a polštářů. Kvalita peřin i objem napěchování ukazovaly mimo jiné na to, jak si jejich majitelé stojí ekonomicky. Zda mají na rybníku či jiné vodě dost husí a v okolí spřízněných draček. Žen, které přišly za podzimních večerů s peřím pomoci... Ale postupně. „Dřív se na venkově chovaly české bílé husy, které byly menší, což naznačují staré pekáče,“ dodává etnoložka. Barva předjímala, že se do peřin dostalo vesměs peří bílé, pobyt hus na vodě pak to, že bylo čisté. Ovšem draní peří se nutně nespojovalo s pekáčem, s husí smrtí. „Živé husy se během roku podtrhávaly dvakrát třikrát. Chytily se a oškubalo se jim kvalitní peří. Brky nesměly být krvavé! Současně se sbíralo v době jejich pelichání,“ uvádí Marie Tesáková. Ta drala aktivně peří asi před čtyřiceti lety doma, sobě i sestrám do výbavy... Každé pírko se schovávalo! Konečně babička Boženy Němcové hospodyňku i pro jedno hnala přes plot. Není divu, do duchny bylo třeba v průměru čtyř a půl kil sedraného peří, do polštáře dvou. To jeden pták nezvládá, duchna čítá zhruba dvacet hus.
Peří shromažďované od jara do pozdního léta přišlo na přetřes s koncem polních prací. „Příbuzné či sousedky se dohodly, u které se kdy setkají, a té pomáhaly drát. Klidně i dopoledne,“ míní Ilona Vojancová. Tedy? Pět šest dam (dle velikosti chalupy) si sedlo ke stolu ve světnici, hospodyně přinesla v hrnci peří a vysypala je na stůl. To množství se muselo sedrat. „Říkalo se, že když se práce nedokončí a dračky od ní odejdou, zkazí se dívce námluvy,“ naznačuje odbornice na lidové zvyky a tradice. Kolik peří nadere žena za večer? „Záleží na tom, kolik toho vypije,“ žertuje paní Tesáková. Reálně jde asi o tři deka za čtyři a půl hodiny. Umění drát je grif. Aby šlo od ruky, musí jít u pera prapor od ostnu! „Po setmění se při té práci v chalupě svítilo svíčkou, svícnem, loučí. K tomu se vyprávělo, četlo z kalendářů. Šlo o společenskou akci, kdy do světnice přišli později starší děti, muži,“ tvrdí vedoucí s tím, že dítka měla radost z létajícího peří a bušila dveřmi i okny, co to šlo.
Mrtví opeřenci určení na svatomartinské posvícení se rozebrali komplet nejen na teplo v peřinách. Kus křídla na kosinku, peroutku určenou k vymetání kamen a smetání mouky, menší mašlovačka z povrchového peří byla na maštění plechů, buchet. „Zájem o drané peří klesá, dost ho vystřídala syntetika. Ruku v ruce s tím klesá počet těch, kdo pěstují husy,“ zamýšlí se Vojancová a dodává, že draní je víc nostalgickou ukázkou aktivit našich předků než výrobou. A období? Dralo se do sv. Lucie, kdy začala příprava na Vánoce. „Někdy dračky ve vsi končily zábavou, kde byla vyhlášena pejřová bába, která sedrala poslední brko. Titul měla do dalšího roku a mohla si volit tanečníky,“ říká etnoložka s dovětkem, že dnes se drané peří, i kajčí, užívá do speciálních bund a spacích pytlů.
Venkov a styl
