Jsou poetická s kouzlem odlišnosti, ale pomalu mizí, nejvíc tam, kde se neudržují tradice, folklór. S nimi jdou totiž nářečí ruku v ruce. „Zapomenutá slova se dnes vracejí i se starou kuchyní,“ míní dialektoložka doktorka Martina Ireinová.
TEXT: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Existuje slovo s vánoční tematikou, jemuž rozumí sever naší republiky, ale jih nikoli?
Je řada takových výrazů! Vezměme slovo vánočka; to má u nás řadu nářečních ekvivalentů. Celoúzemní výzkum nářečí z šedesátých a sedmdesátých let mezi lidmi, kteří se narodili na přelomu 19. a 20. století, naznačil, že jich tehdy aktivně používali na dvacet. Od housky přes štědrovnici, štědrovku, pleténku, caltu, štrycli až po vandrovnici.
Dnes se pojmenování štědrovnice ani v Podkrkonoší neříká?
Říká, ale méně. Štědrovnice (i štědrounice) se používá v severovýchodních Čechách. Jih Čech a Chodsko má caltu, ale největší část tu spisovnou vánočku. Nářeční rozdíly se stírají hlavně v Čechách. Přesto jsou. Stává se, že mluvíte s někým, kdo tvrdí, že v jeho okolí se už nářečím nemluví. Pak začne vyprávět a sám ho používá, aniž tuší.
Jaká vůbec máme nářečí?
Česká nářečí v užším smyslu, středomoravská, východomoravská a slezská. Tyto čtyři velké skupiny se dělí na podskupiny, typy, úseky... Kdybychom chtěli rozebrat nářečí do detailu, přijdeme na to, že každá obec má své.
Rozdílnost ale nutně neznamená nesrozumitelnost.
Vesměs, ale třeba v oblasti česko-polských nářečí bychom měli při hovoru místních problém mnohému rozumět. Budou-li konverzovat s námi jako s „cizinci“, použijí spíše hovorovou češtinu.
Na zimu se suší křížaly. Co ony?
Většina Čech je označuje slovem křížaly, ale jdeme-li na okraje, objeví se více nářečních odchylek. Na západě jsou to sušenky a špajtle, na jihozápadě sušánky, na severu křížalky. Morava má kroužaly, króžalke, króžale, sušenky, hloze, krájanky, křižanky, mrně, ščepány, ščípky a Slezsko pečky. Je třeba dodat, že někde se těmi výrazy označují speciálně krájené křížaly nebo i rozvařené sušené ovoce. Někde je název odvozen od toho, že se toto ovoce suší, jinde, že se krájí, štěpí, peče...
Proč u Hodonína hloza či hloze?
Základem je asi slovo hlomozina, což je padané ovoce, ovocné paběrky. Děti pro ně lezly – hlomozily – po stromech.
Řekne-li se v lednu „čundr“, není to výzva jen pro trempy, že...
Ne ne. Čundr se říkalo na Příborsku klouzačce. Vaši čtenáři z Kroměřížska jí možná dodnes říkají hajšisko a ti z Vinar u Přerova šplhačka. Kdo ví? Pro takovou sněhovou vánici se kdysi užívalo přes osmdesát výrazů, z nichž však už mnohé bohužel zmizely. Nebo pro ni znáte výraz lautraj?
Ne, ale valašskou dryju a futeř z Podkrkonoší. À propos, jak se říkalo na Benecku silvestru?
Bratr Štědrýho dne. Taky zajímavost.
Řada lidí si dá před štědrovečerní večeří bezmasý pokrm – kubu. Chutná jim, ale kde vzal jméno, netuší.
Jeho historie sahá do dob pohanských, ale o názvu se zmiňuje Václav Machek v etymologickém slovníku. Jedná se patrně o zkomoleninu slova hubník (hubouník) – tak mu dál říkají v onom „Krakonošovu“. Název vznikl vtipným přechýlením ke jménu Kuba. Houby měly zajistit, že se v novém roce bude rodit všeho hojně jako hub po dešti.
A liší se u nás výrazy pro Boží hod či svatého Štěpána?
Na většině českého území se používá Boží či Bóží hod. Leč na Liberecku se ten svátek nazývá Bóžího narození i Boží narození. Podkrkonoší a Náchodsko jej pak označují Velká neděle. Na Orlickoústecku se mu ojediněle říká Velký deň. Ovšem na Moravě jde o Boží narození, místy o den Božího narození nebo Narození Páně. Svátku svatého Štěpána se říká koleda či prostřední svátek.
Pozná se, které slovní označení anektuje území jiného a vytlačuje jej?
Ono vytlačování či potlačování výrazů – potažmo nářečí – je jednak dílem stěhování lidí, dílem vymírání starších generací, od nichž mladí mluvu plně nepřebrali či z nejrůznějších důvodů přebrat nestačili. Vliv na ústup nářečí mají také média, školy a pak zániky nejrůznějších tradičních řemesel i změna stylu života.
Ničí globalizace a cestování tuto jazykovou specialitu?
V minulosti bylo udržování čistoty nářečí lehčí tím, že lidé trávili celý život v jedné obci, v malém městě, kde stále i tímtéž nářečím mluvili. Maximálně muži na čas odjeli na zkušenou, odešli do války a z ciziny přinesli pár cizích výrazů. Pravdou je, že zásadními nositelkami nářečí byly ženy. Ty se nejvýše vdaly do sousední obce a přijaly do své pevně zakořeněné mluvy sem tam nový výraz. S dětmi ale rodiče komunikovali ve svém nářečí, a to se tak volně přenášelo z generace na generaci.
Co nastane, když se člověk z jedné nářeční lokality dostane do druhé?
Bude-li mluvit po svém, stane se v novém prostředí nápadným. Teď záleží na tom, o jakou povahu jde. Někdo nechce být středem pozornosti, někdy až terčem posměchu, tudíž se uchýlí k univerzálnímu vyjadřování, jímž může být hovorová či obecná čeština. Někdo si bude své originality užívat dál, ale první varianta je běžnější.
Znamená to zánik nářečí?
Ne nutně. Mezi mladou generací, hlavně mezi studenty, kteří do škol a univerzit dojíždějí, je řada těch, kdo ve škole hovoří spisovnou češtinou, ale jakmile se vrátí domů, přejdou přirozeně k místnímu nářečí. Podvědomě překliknou... Na nich záleží, zda budou jednou učit potomky to své nářečí, nebo nikoli. Člověk si odnáší jazyk a vyjadřování z domova, tam se učí.
Ukotvený Plzeňan, Ostravan i rodák z Domažlic se dle mluvy poznají. Důkaz, že nářečí nehynou, nebo tady nejde o obsah, jen o akcent?
I ten je důležitý. Ať člověk chce, nebo ne, jistá výrazová nářeční specifika si nese. Je rok 2022, a když se podíváme do historie, už v půli 19. století jazykovědci tvrdili, že nářečí do konce století zaniknou. Nezanikla, ač už nejsou ty rozdíly tak velké. Nicméně je důležité běžnou mluvu – hlavně v lokalitách, kde jsou aktivní nářečí výrazná – nahrávat a uchovávat. Náš zvukový archiv bude za každý hlasový kus rád, nejen z pozice vědy.
Jak při výzkumech udržování původnosti nářečí na respondenty „jdete“?
Přijedeme a necháme je vyprávět o mládí, o tom, co a jak doma dělali. Právě při těch vzpomínkách na konkrétní činnosti jim vytanou specifické výrazy, slova, která třeba už nepoužívají. Najednou si vybaví, co v oněch chvílích říkala babička. Je to ale člověk od člověka, jeden se pustí do plynulého popisu sám, druhého musíte podněcovat.
Žijete a pracujete v Brně, ale plně brněnský akcent nemáte. To značí, že...
… jsem Jihočeška z Jindřichova Hradce! Neřeknu já chcu, já su, ale už vyslovuji měkčí, užší samohlásky, což je pro Brno a okolí typické. Ovšem dodnes mi tu někteří nerozumějí, když varuji, že přijdu dlouho – tedy pozdě. Ačkoli pracuji vesměs se spisovným jazykem, je pro mne normální říct bráchovo svetr. Prostě udržuji nářeční tradici.
Zpět k svátkům a dnešním výrazům.
Pojďme na vánoční ozdoby. Většina lidí těm kulatým říká vánoční koule. Ovšem říct na Moravě koule nelze. Tam je jakákoli vánoční ozdoba baňka.
Zmínila jste, že poslední velký výzkum užívání nářečí na celém území naší republiky se odehrál asi před padesáti lety. Kam jsme se posunuli?
To bychom rádi zjistili a tak rozsáhlý výzkum zopakovali. Abychom mohli porovnávat, naznačit vývoj... Zda náš záměr vyjde, se dozvíme za pár týdnů.
PhDr. Martina Ireinová, dialektoložka a pedagožka z Ústavu pro jazyk český AV ČR, odhaluje nářečně odlišné výrazy.
Venkov a Styl
