Pohorské městečko sedláků, tkalců, přadláků, mačkačů, brusičů a malířů skla, lesních dělníků mělo zprvu německý název i obyvatelstvo. Proč? Stačí pohled do mapy – Lučany nad Nisou leží 40 kilometrů od saské Žitavy.
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Zrod vsi, přes níž vedla svého času stará poutní cesta do Hejnic, je datován do druhé půle 16. století. „Poutníci se v Lučanech zastavovali tady u sochy svatého Františka na Frajšicu, u stylového hostince Beim Freischütz neboli U Čarostřelce,“ ukazuje Alena Kulasová, která o prostor u pomníčku pečuje řadu let. Právě František, zhotovený barokním sochařem a medailérem Valdštejnů a rodu Desfourse, se stal cílem zlodějů. „Od roku 1765 tam stál v klidu, ale 2004 byl zcizen. Zřejmě na objednávku,“ popisuje agronomka a hydroložka, která tu žije 36 let. Cenný artefakt našli rakouští policisté na zahradě „milovníka umění“ ve Welsu. „František se po sedmi letech vrátil, ale do kostela, tady je replika,“ dodává. Z malebného hostince bokem se stal rekreační objekt. Vůbec se oblast Lučan, byvšího Wiesenthalu, proměnila, hlavně poválečným odsunem. Do domů po Němcích přišli lidé převážně ze středu Moravy nezvyklí na místní přírodní podmínky... Dnes poetiku a charakter místa zachraňují osvícení jedinci.
„Ta minula s druhou světovou válkou. V době boomu sklářství, v počátku 20. století, to tu bylo hezké. Je to vidět na domech, fabrikách, architektuře obecně,“ míní Alena. Kraj podle ní trpí tím, že ne každý, kdo sem přišel, si vytvořil k místu vztah. „Táta se tu učil ve sklárně v roce 1948. Přijel o osmatřicet let později, když jsem tu kupovala s mužem dům, a zhrozil se, jak to tu vypadá,“ dodá energická dáma. Kulasovi, majitelé jednoho z nejstarších stavení tady, sem přišli za prací, a nakonec se stali místními patrioty.
Místo, kde byla později doma významná jména Woldemar Erich Rähm, Franz Rösler či Heinrich Müller, povýšil František Josef II. roku 1913 na město. Chtěli to zdejší radní. Jaké byly tehdy Lučany? Aktivní, měly na 14 spolků, k nimž patřil horský podporující turistiku, ochotníci, fotbalisté, pěvci... Ve většině figuroval právě Rähm, obchodník, exportér a mecenáš, iniciátor stavby rozhledny Bramberk. „Některé tradiční akce u nás zhatil covid, další nezájem lidí a přidalo se, že jsme blízko Jablonce, kde je nabídka kultury velká, aniž se návštěvník musí sám snažit,“ krčí rameny realistka, která v Lučanech šestnáct let pořádala zahradnické výstavy. K nim ztratila motivaci, ale dál organizuje svatoštěpánský výstup na Bramberk. „Aktuálně v Lučanech máme ochotníky, ač zkoušejí jinde, mladé fotbalisty, hasiče, myslivce,“ vypočítává „průvodkyně“. Pozitivem je, že dost snah nadšeně přebrali mladí, kteří se přistěhovali do Maxova a Jindřichova, dvou částí dnešních Lučan.
Lučany počátku 20. století žily! Skláři byli movitější, a byť zbožní, sem tam „pustili chlup“ v sázkách, na posvícení, trzích i tanečních zábavách. „Hodně zábavy poskytoval hostinec Modrá hvězda a rybník Gondelteich (dnes Křísák), kde se jezdilo na lodičkách,“ uvádí Alena minulost, již zná z kronik. Někteří noví Lučané, kteří přišli po válce do prázdných chalup, se báli návratu původních majitelů z Německa. A obavy trvaly dlouho... „Němci sem jezdí, ale neznám případ, že by kvůli majetku atakovali majitele. Spíš se ti mladší dívají, kde žili rodiče, prarodiče a zajímá je kraj,“ domnívá se Alena, která by Lučany s 1800 obyvateli neměnila. À propos, před druhou válkou tu žilo přes 3680 lidí; necelých 10 % Čechů, zbytek byli Němci. Přesto fungovla německá i česká škola. Budova té německé dnes slouží českým dětem. Historie má smůlu, že o tu reálnou, faktickou se lidé moc nezajímají a neznají souvislosti, čímž dochází k absurditám. „Když jsme upravovali okolí pomníku padlým v první světové, byli jsme turisty osočeni, že děláme pomník fašistům,“ zaznívá příklad. Fakt je, že nálady proti české menšině se zde vzedmuly s nástupem Henleinovců. Někteří Němci tu našince drtili, jiní jim tajně pomáhali. Ušetřeni nebyli ani němečtí židé.
Sem do Jizerských hor se turistika dostala v půli 19. století, kdy se tu začaly budovat rozhledny. V Jindřichově se přidalo koupaliště. „Podle zápisů tam byly i velké sady, kam se jezdili rekreovat na letní byt lidé až z Drážďan,“ přidává Alena s tím, že proto kolem vyrostla řada penzionů. Penziony, i ty historické, jsou tu dosud, i když v různém stavu. Mnohé ve zlatých 90. porevolučních letech koupili soukromníci s velkými plány. Stejně kupovali další objekty s tím, že je přebudují na rekreační či bytové domy. Ne vždy se ale dařilo, řada staveb zmrzla na mrtvém bodě. „Dnes v Jindřichově a Maxově opravují lidé staré domy citlivě s ohledem na krajinu,“ tvrdí Alena. Nicméně vyjít kus nad Lučany znamená ocitnout se v přírodě. Pro odpočinek ideální.
„U Slovanky je turistická chata a tu měl ve 20. letech pronajatou můj prastrýc, bratr prababičky. Máma sem jezdila v létě na tzv. handl,“ přizná svou spřízněnost s krajem Václav Kulas. Pro rekreanty je žití v Lučanech fajn, pro místní z části též, i když kolem vidí řadu zavřených provozoven. Jablonec nad Nisou vzdálený 5 km odsud je zachraňuje. A práce? Za ní se vesměs dojíždí. Do Desné, kam se z Lučan přesunula sklářská výroba, ale i Smržovky nebo právě za humna do Jablonce.
Zajímavosti:
Venkov a styl
