Psal se rok 1937, když v Dušní ulici na pražském Starém Městě otevřelo Koulovo železářství. Dnes se tu místo hřebíků a kování prodává víno, prvorepubliková atmosféra místu však zůstala.
TEXT: LIBOR HRUŠKA
Tři prodavači a dva sluhové, kteří donesli nakoupené zboží až domů, byli za první republiky k dispozici zákazníkům obchodu firmy Jan Koula a syn. A samozřejmě tu byl vždy k zastižení i někdo z rodiny. Železářství v Dušní ulici přežilo druhou světovou válku, čtyřicet let socialismu a fungovalo ještě počátkem 21. století. Pak ale skončila dobrá duše podniku, paní Božena Koulová, a na historické dubové regály a další vybavení interiéru se začal snášet prach. I když šlo o jasný unikát.
Před dvěma lety se ale prostor vyloupl do své někdejší krásy. Citlivě provedená rekonstrukce, při níž se krámek proměnil ve vinný bar s vinotékou, zabodovala i u odborníků – loni získala ocenění od Národního památkového ústavu v osmém ročníku soutěže Patrimonium pro futuro. „Byla to láska na první pohled,“ říká Diana Sixtová, spolumajitelka firmy Merlot d’Or specializující se na dovoz francouzských vín. Ta v té době musela opustit prostory v centru Prahy, kde patnáct let provozovala vinotéku. „Začali jsme se poohlížet po jiném místě na Starém Městě. A úplnou náhodou jsme narazili na tenhle opuštěný krámek,“ pokračuje Diana Sixtová. Vinná firma si památkově chráněný prostor pronajala od radnice Prahy 1 a pustila se do práce. Více než tři čtvrtě století starý interiér byl v překvapivě dobrém stavu. Neznamená to ale, že v něm oslovení restaurátoři neměli do čeho píchnout.
O dřevěné a kovové součásti se starali dva Plzeňáci – truhlářský mistr a restaurátor Tomáš Krejčiřík a umělecký kovář Václav Holásek. „Sami jsme plzeňská firma, takže výběr byl jasný. Děti Tomáše Krejčiříka navíc chodí s těmi mými do školy, proto jsem ho oslovila, jestli by se s námi nejel do Prahy na zvolený prostor podívat. Zamiloval se do něj okamžitě taky. Jako bonus si mohl odvést všechny staré hřebíčky a kování, kterých byly plné šuplíky. Pro nás to byl nepotřebný odpad, pro restaurátora úplný poklad,“ směje se spolumajitelka firmy Merlot d’Or.
Na rozdíl od Tomáše Krejčiříka, který pracoval převážně přímo v Dušní, si kovář Václav Holásek většinu kovových předmětů odvezl do své plzeňské dílny. Našly se ale kousky, u kterých transport nepřicházel v úvahu. Řeč je například o masivních litinových kamnech, která byla restaurována přímo v obchodě. Jen jejich přesun o tři metry v rámci interiéru byl téměř nadlidský výkon. Stejně se do Plzně nepřeváželo točité schodiště, které původně vedlo z přízemí do sklepních prostor.
Ani jeden ze dvou zmiňovaných kovových artefaktů neslouží po rekonstrukci původnímu účelu. V kamnech se netopí, fungují v interiéru jen jako exponát dotvářející historickou atmosféru. Také schodiště má jen dekorativní poslání. Do v současnosti vinného sklepa vedou nové, bezpečnější schody, což ocení ti, kdo po nich stoupají z pravidelných degustací. Stará litinová spirála, která pamatuje zlaté časy Koulova železářství, se přesunula do horní části podniku. Zmizel i historický nákladní výtah. Hosté si mohou prohlédnout alespoň jeho zrestaurované torzo.
Naopak vestavěné dřevěné regály zůstaly na svých místech a do jejich horních pater lze stále šplhat pomocí pojízdných žebříků. Jeden rozdíl tu přece jen je. V minulosti se příručí nahoru vydávali pro hřebíky, šroubky či zámky, dnes tu sommeliéři pro zákazníky loví lahve francouzských vín.
Venkov a styl
