Veronika Fryčová a její ruční malbou půvabně zdobený nábytek

Malovaný nábytek byl dříve spjatý s rodinnou obřadností, což je vidět třeba u svatebních truhel nebo kolébek. Originalita každého kousku byla daná osobou většinou anonymního lidového malíře. Výhodou dneška je fakt, že ti, kteří umějí takovéto starožitné kousky restaurovat nebo udělat jejich novodobou repliku, už dávno anonymní nejsou. Jednou takových malířek je Veronika Fryčová, která své řemeslo provozuje v atelieru ve středočeských Zdicích.

Tvoření má v genetické výbavě

"Děda i můj tatínek měli hodně tvůrčí povahu. I já jsem ráda kreslila, ale studovala jsem na zdravotní sestru. Nikdy jsem však tuto profesi nedělala. Po střední škole mě přijali na sochařinu, ale pak jsem otěhotněla a bylo po kariéře. Zkusila jsem dělat všechno možné, ale nic z toho mě nebavilo," vzpomíná Veronika na dobu, která její dnešní profesi předcházela. Nakonec sama oslovila firmu Snel Furniture v nedalekých Loděnicích, jestli by to s ní nezkusili. Přijali ji a těch pár let, které tam jako malířka nábytku strávila než podruhé otěhotněla, byly pro ni velkou školou, hlavně co se techniky týče. Malbou zdobený nábytek se totiž stále vyrábí převážně jako ručně dělané originály. Po mateřské dovolené se však už do firmy nevrátila. "Potřebovala jsem se už posunout dál, mít před sebou nové výzvy a rozhodla jsem se, že zkusím oslovit své zákazníky napřímo. Uvědomovala jsem si, že sice mnou zdobený nábytek putoval od Snelů do celého světa, ale nikdo mě neznal." Dala si proto do časopisu pro chalupáře inzerát, že dělá repliky malovaného nábytku a uvedla své telefonní číslo.

Souznění nutné

Veroničinu opravdovou tvůrčí dráhu odstartovali starší manželé z Krkonoš, kteří se ozvali jako první a přivezli do jejího atelieru skříň, komodu a truhlu, jež chtěli nově namalovat. Skoro rok to nevypadalo na nějaký velký úspěch, ale pak začaly zakázky přibývat. "Když pracuju na nějakém konkrétním zadání, jsem v duchu napojená na zákazníka, občas s ním také konzultuju podobu motivů," říká. Dnes k Veronice jezdí zájemci o malovaný nábytek z celé republiky i ze Slovenska. Její práci znají z webu a vědí, co chtějí. "Většinou jsou to citliví lidé, kteří chtějí prodloužit život kusu nábytku, ke kterému mají nějaký vztah nebo prostě jen zachovat tradici. Mojí podmínkou je jen, aby přivezli buď starý nábytek očištěný až na holé dřevo, nebo klidně i nový, který přetvořím do podoby, která se líbí mně i jim. Společně si povídáme o tom, jakou představu mají o podobě malby – motivech, barvách i rozvržení. Dělám si poznámky, probíráme se společně mojí sbírkou starých pohlednic s převážně květinovými motivy, protože ty chtějí nejčastěji, a pak jim pošlu své návrhy. Když mi je odsouhlasí, nábytek zrepasuju a zestařím, pokud je to potřeba. Pak už jen maluju a patinuju," popisuje malířka svou práci. 

Příběhy vyprávěné malbou

Práce malíře nábytku má tři fáze. První je správně vytvořit podklad, který udělá nakonec nejlepší výsledný efekt. Pak je to malba jako taková a nakonec je to patinování. Všechny kroky přitom musí být perfektně propojené, protože když nebude dobrá patina, tak ani sebelepší malba nebude evokovat ten správný malovaný nábytek. "Co objednávka to jiný příběh člověka," říká. malířka. Ve zdickém ateliéru čekají na svůj nový život různé kousky nábytku – starobylé i nově zhotovené skříně, kredence získané na aukcích či bleších trzích, noční stolky, truhly nebo dokonce starodávný dětský kočárek. "Vnímám, že jsem při tvoření propojením mezi myšlenkou zákazníka a skutečností. Mým cílem je vykouzlit věrohodnost a originalitu," shrnuje své krédo Veronika s tím, že k opravdovému naplnění ze zakončené tvorby u ní dojde ale až s radostí toho, kdo si u ní malbu objednal. Není proto divu, že z jejích klientů se často stávají její přátelé. Veroničina malba kromě nábytku ozdobila ve Zdicích také divadelní kulisy zdejších ochotníků, betlém či kolotoč.

Hotové dílo vyprovází Veronika do světa i svými básničkami, například: "Dlouho jsi spala, malá princezno, zapomenutá v čase s noblesou, vzpomínkami máš zaplněné dno. Čekáš, kam tě mé ruce vynesou..."