Štafetu řemesla svých předků – výrobu košíků ze dřeva borovic – už dlouhá léta nese Milan Macho z Tuště u Suchdola nad Lužnicí. Je dokonce jediný v republice, kdo tuto specifickou košíkářskou techniku ovládá.
TEXT: EVA VŠETÍČKOVÁ
Starobylým řemeslem, které v 18. a 19. století zažívalo ve zdejším kraji největší rozmach, se živily rodiny Milanova pradědy i dědy. „Ten se sem do Tuště po druhé světové válce přistěhoval z vesnice, která měla smůlu, že ležela přímo na česko-rakouské hranici, takže díky své poloze zůstala v přísně střeženém, veřejnosti nepřístupném hraničním pásmu a zanikla. Děda se proto přemístil víc do vnitrozemí a dál tu provozoval své košíkářské řemeslo, kterému naučil i svou ženu, moji babičku. Od nich obou jsem se už jako malý kluk učil této dovednosti i já. Trávit čas v jejich voňavé dílně, koukat se jim pod ruce a zkoušet pracovat se dřevem mě prostě bavilo,“ líčí Milan svou cestu k řemeslu.
Prarodiče společně vyráběli košíky všeho druhu – na ovoce či brambory nebo na prádlo, řešeta, opálky, což jsou oválné koše na seno či dřevo, nebo nůše. Nebyly však klasické proutěné, ale takzvané loubkové. Pro jejich výrobu tu byly ideální podmínky. V jižních Čechách se v chudé písčité půdě nejvíc daří borovicím a právě jejich pružné načervenalé dřevo s výraznými letokruhy je nejvhodnějším materiálem pro tento typ košíkářské techniky.
Její způsob se nijak neliší od pletení z proutků. Odlišný je však materiál a hlavně jeho dobrý výběr a náročná příprava. Na výrobu jednotlivých komponent – loubků – je nutné použít pouze v období od listopadu do března pokácené borovicové dřevo. V pozdější době už je v něm hodně smůly a na loubky zpracovat nejde. Strom musí růst pomalu a víc než sto, ideálně sto třicet až sto padesát let. Jeho využitelná část je maximálně osm metrů od pařezu, protože tam, kde už rostou větve, jsou ve dřevě suky. „Podstatné je dokonce, i v jakém místě lesa takový strom stojí a jaké jiné rostou okolo. Důležitým ukazatelem je také kůra – nesmí být moc hrubá,“ vysvětluje Milan. Dřevo se následně nařeže na metr a půl až dva metry dlouhé špalky. Ty se dál štípají sekyrkou, až vzniknou asi půldruhého centimetru široká polena – ‚kláty‘. Z těch se pak už ručně, jen pomocí ostrého nože, postupně odkrajují části s několika letokruhy – na jednom centimetru dřeva jich bývá zhruba deset. Těmto silnějším loubkům se říká ‚žebry‘ a používají se jako takzvaně osnovní. Vytváří se z nich pevné dno, boky, rám nebo také ucho košíku. Až úplně nakonec se odlupují jednotlivá léta, jimiž se pak kostra košíku zvaná ‚ježek‘ vyplétá.
Než si jich košíkář připraví zhruba sto padesát, tedy tolik, aby se z nich dal uplést klasický hranatý košík zvaný ‚česáč‘, trvá to zhruba jednu až dvě hodiny. „Dalších pár hodin pak trvá vlastní pletení,“ směje se Milan. To ale popisuje práci s čerstvým dřevem, což není tak časté. Obvyklejší je, že jej nezpracovává hned. Když z něj pak potřebuje vytvořit opět pružný materiál, se kterým se dá pracovat, musí ho nějaký čas máčet ve vodě. Stejně jako jednotlivé loubky, které si, hlavně v zimním období, připravuje předem, aby se pak jejich zdlouhavým loupáním, které tvoří až tři čtvrtiny jeho řemeslné práce, nemusel v sezoně průběžně zabývat.
Milanův profesní život se podle přání rodičů měl odehrávat jinak. Vystudoval osmileté gymnázium a počítalo se s tím, že půjde studovat vysokou školu. „Mě to ale táhlo k manuální práci se dřevem. A i když košíkařina není hlavním zdrojem mojí obživy, jako to bývalo za časů mého dědy – řemeslem bych prostě rodinu neuživil, věnuju se mu ve volném čase. Snažím se také, abych pro něj zaujal aspoň jednu ze svých dvou dcer. Plést košíky jsem naučil také svou ženu Lenku. Je to však práce náročná nejen na čas, ale také fyzicky, takže po ní nechci žádné heroické výkony,“ směje se košíkář, který byl jako nejmladší v Česku oceněn titulem Nositel tradice lidové výroby. Jeho výrobky, na nichž je nejlépe vidět pečlivost a řemeslný um tolik charakteristický pro tuto kdysi rodinnou dílnu, bývají k vidění na řemeslných trzích ve skanzenu na Veselém Kopci a v Chanovicích. Předvádí zde k obdivu přihlížejících také jejich tradiční výrobu.
Venkov a styl
