Už jako kluk David Tichý věděl, čím bude. Čekala ho dráha uměleckého štukatéra, nikdy o tom nepochyboval. Mezi ním a řemeslem působila od začátku přitažlivost.
TEXT: Ondřej Bílek
Přes sto let starý dům v Nymburku prochází rekonstrukcí. Pozoruhodné je to, že majitelé si mohli vybrat jednodušší cestu, ale zvolili těžší. „Mají k domu vztah, je to rodinné dědictví,“ vysvětluje umělecký štukatér David Tichý. Zrovna takzvaně vytahuje římsu pod oknem a pomocí šablony tvaruje profil štuku (z italského stucco). Fasáda z ulice je hotová, zbývá ta ze zahrady. Jak řečeno, domácí mohli volit moderní způsob obnovy a fasádu mít už celou hotovou, ale rozhodli se zachovat původní ráz. A profilaci svěřili právě Davidovi. „Od dob renesance se víceméně dělá stejně, chce to čas,“ vysvětluje s tím, že štukatérství se nezměnilo, „Dodržují se tradiční postupy. Jiné jsou jen materiály,“ míní. Zájem o řemeslo se u Davida objevil záhy, už v šesti letech začal v tátově dílně s odléváním andělíčků. Ze sádry, pak z lukoprenu. A v deseti dusal vázy z umělého vápence. „Odmala jsem sledoval tátu u práce, koukal mu pod ruce a naučil se spoustu věcí,“ říká.
Že pak zamířil na Střední odborné učiliště uměleckořemeslné výroby, obor umělecký štukatér, byla logická volba. „Když jsem přišel do učení, už jsem základní věci uměl, zdokonaloval jsem se v postupech,“ přiznává. Už o prázdninách mezi druhákem a třeťákem zkusil restaurovat boží muka. Věci nabraly spád po škole, kdy se spolužákem založili firmu a nebáli se velkých věcí. V Praze se zakázky hrnuly – renesanční i secesní fasády, fresky, římsy na kostele sv. Mikuláše na Malostranském náměstí, detaily v barokním Clam-Gallasově paláci i sgrafitová psaníčka na rohu ulic Jilské a Jalovcové. A před patnácti lety se nebáli pustit do kopie čtyř Braunových soch v Kuksu. „Měsíc a půl jsme je formovali a vydusávali. Mířily do české čtvrti v Šanghaji, na zakázku nebylo moc času, ale stihli jsme ji!“ vzpomíná.
Na domě v Nymburce strávil David zatím půl roku. Pár detailů mohl dělat přes zimu v dílně, ale je raději, když profilace vzniknou na místě. „Vyškrábu spáry, fasádu i natřu, vydrží padesát let,“ tvrdí. Na přelomu 19. a 20. století se uplatnily tisíce štukatérů. Když se učil Davidův otec, bylo jich v ročníku pětadvacet. „Nás pouhých sedm,“ říká David. Z řemesla se stala výlučná umělecká profese, ale náležitě oceněna podle Tichého bohužel příliš není...
Venkov a styl
