Malovat mašle ke kroji stejně jako liturgické stuhy do kostela či pro faráře, je kumšt. Ornamenty se musejí především vymyslet, občas poopravit stávající a pak za dodržení pevných letitých pravidel jimi mašle vyzdobit. Tu disciplínu zvládá jen pár šikovných dam a Miroslava Polachová je jednou z nejlepších...
TEXT: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Zná moravské kroje, jejich součásti a vzory jako svoje boty. Do puntíku. Žije mezi nimi odmala. „Semkaj si hodím mašlu,“ ukazuje Mirka Polachová. Malérečka z Velkých Bílovic nepopisuje začátek fatálního činu, ale tvůrčího procesu! Chvíli, kdy na speciální podložku špendlí taftové bílé stuhy, které její ruce změní v artefakty. V bohatě květinové, blýskavé krojové mašle, které majiteli vydrží i dvacet třicet let. Dílna energické tmavovlásky voní olejovými barvami. Ty si sama vybírá, ředí i speciálně míchá.
Bořetice, Kobylí, Vrbice, Kyjov. Co ves, to jiný kroj, alespoň minimálně. A co kroj, to odlišné mašle. Tím vzniká komplikace, z níž pravá malérečka elegantně vybruslí. „Mám řadu svojích nápadů na ornamenty, ale mosím dodržovat pravidla; použít základní zdobné prvky dané dědiny. U nás kvítka, hrozny, vinice a vše hodně bohaté,“ vysvětluje od pracovního stolu Mirka, též excelentní pekařka a vinařka. K tomu dodává, že u mašlí určených na různá místa kroje je pevně dána i šířka (7 a 11 cm). „V Bílovicách nosijú mašle ke kroju enem ti, co sú svobodní. Širší sú vzadu na dívčích sukňách nebo šatách a slabší na rukávech, keré sa jimi podkásnú,“ informuje a tužkou načrtává nový vzor – zpaměti. Pozor, jedna mašle složená v kytku s broží (kotůč) krášlí dívce spoj věnce k hlavě. Všechny stužky nesou svorně týž motiv, hoch má jen jednu vpředu na vestě.
Dlužno dodat, že na mašle, jejichž délky se odvíjejí od velikosti okrojované postavy, nelze nanést libovolný počet vzorů. „U nás je dáno, že vzor se može na mašli opakovat třikrát a možú být dva mezivzory. Inde je to iné,“ směje se autorka více než dvou set mašlí. Na ně používá kromě barev zlatící i stříbřící prášek a flitry. Volí je dle barvy šatů, kterou předem zná (někdy je i šije), obojí musí ladit. Šaty a mašle se mohou měnit jak libo, střih ne. Změny nejsou levné, ale prestižní. Jak se mašle objednají? „To začne telefonátem: Mirko, potřebuju na hody nové mašle, vím, je to už za tři neděle, stihneš, viď... Když temu tlaku podlehnu, týdeň nespím,“ mávne rukou Mirka s douškou, že drobné opravy jsou něco jiného, ale na novou práci potřebuje čas a odpočaté oči. Už proto, že většina zákazníků nechává na její fantazii vše, věří jí. Vědí, že je této oblasti znalá a výsledek bude na jedničku, a ona nemůže zklamat. „Maluju dvacet let a nikdá se nestalo, že by někdo hudral. Každý vzor ode mne je originál, ale že ho kdosi okůkne a obkreslí, nevylůčím. A svoje mašle poznám!“ tvrdí, ač na ně signaturu nedává.
Když už je řeč o rychlosti výroby, je na místě dodat, že nejen malérečka má své mantinely, i barvy schnou různě; nejhůř zlatá a stříbrná. „Když mám čas a vzor není moc složitý, udělám dívčí soupravu ze čtyř mašlí za tři dni,“ připouští podnikatelka, manželka, matka a babička v jedné osobě. Jenže záleží i na tom, zda maluje štětečkem, či kornoutkem plněným barvou. Nakolik stínuje a vytváří plastičnost obrazu, což olejové barvy krásně dovolují.
„Ne všecko jde od ruky. Dělala jsem do muzea tři repliky desítky let starých šátků, děsivě kombinovaných, to bylo dílo!“ vzdychne. Zabrat dal Mirce také obraz ovadlých hroznů, které zvolila klientka. Je sobota, přesto jí při malování i dnes ruší telefonáty. „Pán by rád malované sklinky na Slípka Tour. Na veliků akci zdejších vinařů a třech masterchefů, to nestihnu. Aj my se mosíme na ten konec srpna připravit,“ krčí rameny Mirka a vrací se k barvám i vysvětlení, že zdejší mašle nemohou být zdobeny svérázem (jablíčka, petrklíče, tečky, čtverce...), neb ten sem nepatří. Sama si může občas „střihnout“ lilie, pomněnky, růže... ale na ubrusy do kostela, což je jiná práce, stejně jako křticí roušky. I ty však umí.
Mirčiny mašle mají výhodu – jsou úchvatné a lze je prát. „Ve vaně, ve vlažné vodě tekutým mýdlem. Dá sa na ně vzít kartáček, ale nesmijú do pračky,“ varuje výtvarně zdatná dáma. À propos, ve škole kreslení nenáviděla a k téhle práci došla tlakem lidí. „Umřeli tu tetička, která tohle dělali, a široko daleko nebylo nikeho, kdy to umí. Začala sem,“ vrací se do minulosti s tím, že počátky byly šílené. Až se jí podařilo natrefit na tetinku v Mutěnicích, úctyhodnou malérečku i po sedmdesátce. „Chodila jsem ji prva pomáhat a učila sa,“ skromně mlčí o tom, že dál dřela sama a trénovala dokonce i na mašlích na pomlázku.
Venkov a Styl
