V historické budově bývalého vodního mlýna na řece Svratce přicházejí na svět kytary značky Furch. První nástroje začal František Furch vyrábět v osmdesátých letech doslova na koleni. Dnes prosperující firmu vede společně se synem Petrem.
TEXT: Libor Hruška
Když František Furch v osmdesátých letech vyrobil první kytaru z vysloužilého piana, těžko mohlo někoho napadnout, že se jeho nástroje jednou budou prodávat až ve Spojených státech amerických. František – původní profesí zámečník – ale roky trpělivě budoval svoji značku, a tak dnes na jeho nástroje hrají nejen amatérští muzikanti po hospodách a u táboráků, ale i takové hvězdy jako folková zpěvačka Suzanne Vega, latin-jazzový kytarista Al Di Meola, Per Gessle, jenž býval součástí popového dua Roxette či u nás písničkář Xindl X. Vloni na podzim dobyl Furch i mekku country hudby, americký Nashville. Nástroje ve znaku s písmenem F se sice v USA prodávají už od roku 2003, teď má ale česká firma za oceánem svou vlastní pobočku.
Z hlavního města státu Tennessee se vraťme do Evropy, do vsi Velké Němčice ležící pár kilometrů jižně od Brna. Rodině Furchů tu patří areál bývalého mlýna, o němž se prameny poprvé zmiňují už v 16. století. Mlýnská kola tu dávno neklapou a po vysušení bočního ramene Svratky, jehož vody v minulosti mlýn poháněly, se zpřetrhaly i vazby areálu s řekou. Díky Furchovým ale mlýn, který před jejich příchodem dlouhodobě chátral, opět ožil. V roce 1992 si firma pronajala malou část areálu, o pár let později jej od tehdejšího majitele celý odkoupila. „Taťka měl tehdy dvě možnosti – buď postavit na zeleném drnu moderní montovanou halu, nebo koupit historickou budovu, jejíž stěny něco pamatují. Rozhodl se správně. Novostavba by sice byla variabilnější, postrádala by ale ducha,“ hodnotí tatínkovy kroky dnešní ředitel firmy Petr Furch.
V jedné části areálu se vyrábějí kytary, druhá je přestavěná na bydlení a rodina se tu chystá otevřít i malé muzeum firmy. Návštěvník se tady například dozví o prvních partyzánských letech, kdy František Furch nástroje vyráběl doslova na koleni. Krom zmiňované kytary z piana tehdy vytvořil třeba i banjo ze starého bubínku. „Za komunismu nebylo možné sehnat materiály, ke kterým máme nyní přístup. Přesto jsou nejstarší tátovy kytary na svou dobu nadstandardní a hraje se na ně dodnes. Jak to víme? Mnohé se k nám dostanou na servis a my jejich stáří poznáme podle sériových čísel ukrytých v těle nástroje,“ vysvětluje Furch mladší. Muzikanti si podle něj staré kytary z osmdesátých let hýčkají, zároveň si k nim ale mnozí pořizují novější modely. „Vývoj jde strašně rychle kupředu,“ dodává.
Není bez zajímavosti, že v osmdesátých letech František Furch vlastně podnikal nelegálně. Tehdejší režim nic podobného nedovoloval, ale i tak nadšený zámečník ve své garáži do roku 1989 stihl vyrobit zhruba stovku hudebních nástrojů – kytar a několik málo mandolín. Na české hudební scéně si díky tomu vybudoval pověst prvotřídního kytarového stavitele a po jeho nástrojích sahalo mnoho známých hudebníků. I přesto se mu podařilo výrobu utajit před úřady a nikdy se nedostal do konfliktu se zákonem. Dobrá pověst jeho ‚garážové‘ značky se naplno zúročila po změně režimu. Firma začal růst, až se dostala na dnešních pětašedesát zaměstnanců a nějakých sedm tisíc nástrojů ročně. Většina produkce jde přitom na vývoz.
Petr Furch, jemuž letos bude šestatřicet, nastoupil do rodinné firmy po střední škole. Jako teenagera ho přitom kytary příliš nezajímaly, přesněji řečeno nezajímala ho jejich výroba. Stejně jako jeho otce jej ale bavila muzika. Hrál v kapele na elektrickou kytaru. Ale dělat a prodávat hudební nástroje? To ne. Mnohem víc ho to táhlo k počítačům. „Já jsem z generace, která vyrůstala na počítačových hrách, v tomhle jsme si s taťkou moc nerozuměli,“ vypráví Furch mladší, který se na přání tatínka alespoň vyučil uměleckým truhlářem. „O firmu jsem se začal trochu víc zajímat až po škole, v nějakých dvaceti. Požádal jsem taťku o práci hlavně proto, abych měl peníze na pivo. Pořád jsem v té době doufal, že mě bude živit koncertování,“ usmívá se Petr.
Práci ale rychle propadl a do chodu rodinné firmy ‚propašoval‘ víc moderních technologií. Tradiční řemeslnou výrobu teď pod střechou bývalého mlýna doplňují nejmodernější obráběcí stroje či lakovací a lešticí roboty. „Automatizace, robotika, technologie, to je moje parketa,“ říká Furch mladší, pod něhož nyní spadá i výzkumné oddělení firmy. V tom se pracuje třeba na vývoji nových rezonančních laků, které jsou pro zvuk skoro tak důležité jako bezchybně provedená přední deska nástroje. Obecně lze říci, že akustická kytara je nástrojem, který nabízí velký prostor pro inovace. Podle Petra Furcha ale novinky nesmějí být příliš vidět navenek. Hráči na kytaru jsou v tomto ohledu hodně konzervativní. Chtějí dokonalý zvuk, ale zároveň klasický vzhled nástroje.
Ze starých černobílých fotografií mlýna ve Velkých Němčicích na člověka dýchne venkovská idyla. Snímky z doby, kdy se František Furch rozhodl chátrající historický areál odkoupit, ale už tak poeticky nepůsobí. Kdo ví, jakého osudu by se mlýn dočkal, kdyby ho na počátku třetího tisíciletí Furchova firma nezachránila. Možná bychom dnes o něm mluvili už jen v minulém čase. A fotografie z roku 2020? Mlýn je vzorně opraven a čas od času se jeho brány otevírají veřejnosti. Konalo se tu několik hudebních festivalů a letos Furchovi pracují na otevření menšího muzea firmy.
Venkov a styl
