Obrazy ryté do dřeva jako předloha pro poezii modrého tisku

V 19. století měla svou modrotiskovou dílnu každá druhá vesnice. Do dnešní doby však přežily jen dvě – strážnická a olešnická. A dílna, kde umějí opravit tradiční formy, kterými se látka potiskuje, už dokonce funguje pouze jedna. Ukrývá se v nenápadném rodinném domě na předměstí Dvora Králové nad Labem. Z východních Čech mířily formy za první republiky až do Norska, Švédska, Portugalska či Ruska. Po smrti zakladatele královéhradecké firmy Josefa Vlka v sedmdesátých letech minulého století hrozilo, že u nás vzorkorytecké řemeslo nadobro skončí. Naštěstí se tehdy jediné fungující dílny ujal Vlkův vnuk Milan Bartoš a zachránil ji.

Neopustit tradici

Už jako malý kluk trávil ve voňavé dílně každou volnou chvíli a snažil se řemeslo od svého dědy odkoukat. Poté, co dílnu převzal, dal se dohromady se svým kamarádem, Jaroslavem Pluchou, původní profesí seřizovačem textilních strojů, který se po vážném pracovním úrazu vrhl na řezbářství. "Já jsem sice o rok starší, ale vlastně jsem Milanovým učedníkem," směje se Jaroslav, pod jehož rukama na destičce z hruškového dřeva vznikají obvykle vzory plné kudrlinek. Tvrdé hruškové dřevo má potřebnou hustotu vláken, pevnost a houževnatost. Formy, které královédvorští vzorkorytci – formaštechři nebo formíři – vyrábějí, při modrotisku vlastně fungují jako velká razítka. Nanáší se na ně takzvaná rezerva, tedy směs kaolinu, arabské gumy a dalších přísad, a vzor se otiskuje na látku. Po obarvení indigem se rezerva z textilie odstraní a na temně modré látce zůstane bílý vzor. Někdy se formy přímo vyřezávají, obzvláště jemné vzory se ale skládají ze stovek mosazných drátků a plíšků zatlučených do dřeva. Často se oba postupy kombinují. Mosazné formy vydrží déle než ty dřevěné, ale i ony se časem mohou lehce "ošmajdat". Repasování starých forem či výroba jejich kopií představuje velkou část zakázek.

Staré i nové

Oba řezbáři ale samozřejmě vyrábějí i formy s novými vzory současných výtvarníků. Tam je práce o něco jednodušší. Moderní modrotisk se tolik nevyžívá v drobných detailech, výroba kopie původního vzoru však může trvat klidně i několik měsíců. "Formy dostávají dost zabrat, často se namáčejí. Mnohé přesto vydržely i víc než sto let," říká MIlan Bartoš. Na ty nejjemnější ornamenty by samotné dřevo nestačilo. Milan Bartoš proto často bere do ruky kladívko spolu s mosaznými plíšky a drátky. Mosazný drát si vzorkorytci upravují na potřebný profil. Na závěr se musí povrch formy vybrousit do potřebné hladkosti a roviny. Aby mohli takovou zakázku přijmout, nestačí jim pouze fotografie vzoru. Potřebují mít předlohu jedna ku jedné. Nejlepší je samozřejmě původní poničená forma, ale pracovat lze i s předtištěnou tkaninou. Na hladkou plochu dřevěné desky se vzor přenáší různými způsoby. Nejčastěji za pomoci transparentního lakovaného papíru. Přestože většina lidí modrotisk spojuje převážně s jižní Moravou, na krojích se objevoval třeba také v Podkrkonoší. Vzory lišily kraj od kraje, a na rozdíl od podhůří českých hor, ty jihomoravské byly víc zdobnější. Modrotisk do dnešních dnů přežil i v dalších středoevropských státech s výjimkou Polska. O zápis na seznam UNESCO žádalo Česko spolu se Slovenskem, Rakouskem a Maďarskem.

Nejpoužívanější metodou potiskování textilií je štočkový tisk neboli tisk formou. Ty na modrotisk jsou v Česku dílem dvou posledních mohykánů. Jeden z nich, MIlan Bartoš se ale už snaží do tohoto řemesla zasvěcovat svého syna. 

Zdroj: Venkov a styl