Manželský pár, který stále udržuje knihařské řemeslo jako za dob Gutenberga

Kvůli vyřazeným tiskařským strojům sjezdil Lubomír Krupka na počátku devadesátých let celé Česko.. Noví majitelé si s fabrikami získanými v restituci nevěděli rady a vybavení tiskáren bylo k mání za cenu šrotu. Díky tomu si Lubomír mohl splnit svůj životní sen – s manželkou Miroslavou rozšířili původní knihvazačskou dílnu  a začali knihy sami i tisknout. Poctivě, postaru.

Kouzlo tiskařského procesu

Celý proces začíná u ličky, stroje, na němž se odlévají jednotlivá písmena. Je anglické výroby a pochází ze zrušené tiskárny v pražské Václavské ulici. Jak vzpomíná pan Krupka, za dob socialismu se tam tiskly bible a ličku darovali tiskárně přímo z Vatikánu. Zachraňovat musel po roce 1989 nejen stroje, ale také vzácné matrice, tedy formy, z nichž se písmena – litery – odlévají. To byla podle něj ta nejdůležitější věc, neboť bez kompletní sady matric nové litery prostě nelze vyrobit. A kolik písmen ze slitiny olova, cínu a antimonu je třeba odlít na jednu knihu? Záleží na konkrétním textu, který se připravuje k vydání. TIskař musí mít k dispozici v zásobě logicky nejvíc samohlásek, speciální znaky se pak lijí jen v počtu několika málo kusů. "Olovo je základní hmotou, antimon se přidává kvůli tvrdosti a cín kvůli kujnosti," vysvětlkuje knihař. Po odlití  se litery umístí do jednotlivých přihrádek skříně-písmovky slangově zvané kasa. Pak přichází samotná sazba, v případě úvalské dílny sazba ruční, známá už z dob Gutenbergových. Sazeč musí sázet řádky písmenko po písmenku, takže rychlost práce není nijak závratná. Udává se, že ani ti nejzručnější sazeči dříve nezvládali za hodinu víc jak patnáct set liter, což odpovídá zhruba jedné dnešní normostraně.

Umělecká práce

Není proto divu, že od konce 19. století začala ruční sazbu vytlačovat strojová. Krupkovi naštěstí nedělají romány, ale kratší věci, takže na tyto specifické texty ruční sazba stačí. V okamžiku, kdy je stránka kompletně vysázená, následuje kontrolní otisk, na němž se provádějí korektury. Víc očí víc vidí, takže u Krupků kontroluje celá rodina. Výhodou ručního tisku je, že chybnou literu lze pomocí šídla vyjmout a nahradit tou správnou. Posledním krokem je samotný tisk. Část produkce jsou Krupkovi schopni pokrýt ze zásob vlastního, ručně dělaného papíru. Donutily je k tomu hlavně vysoké ceny, takže se ho naučili dělat raději sami. Ruční papír navíc používají nejen na vlastní tisk, ale také na různé barevné potahy a předsádky. A to už spadá do gesce paní Miroslavy, zkušené knihvazačky. Krupkovi dělají  hlavně, jak sami říkají, fajnovější knihařinu na zakázku. Kůže, pergamen, šestivrstvá letecká překližka i originálnější materiály. Pod rukama Miroslavy Krupkové se třeba dávno nepotřebné litery z hruškového dřeva, které se dřív používaly třeba na plakáty, proměňují v originální knižní desky. Jejich knihy jsou proto spíš uměleckým artefaktem – například sběratelské vydání Máchova Máje, které čítá pouhých několik kusů.