Dílna dýmkaře Honzy Kloučka, kde to voní dřívím a také tabákovým dýmem

Za městem se dříve nacházela ložiska bílé hlíny, z níž se vyráběly hlavičky tradičních hliněných fajfek používaných v Evropě brzy poté, co Kryštof Kolumbus přivezl první tabákové listy z Nového světa. Dvakrát praktické ale nebyly. O rozžhavenou hliněnou baňku si nejeden nepozorný kuřák popálil prsty, a tak není divu, že se časem přešlo na komfortnější dýmky dřevěné, popřípadě ozdobné dýmky vyráběné ze sepiolitu, minerálu příbuzného mastku zvaného mořská pěna.

Není dřevo jako dřevo

Nejoblíbenější je tedy dřevo, ale jaké? "Nejdříve se dýmky vyráběly ze zimostrázu, pak se používaly kořenice bahenní olše. Zkoušelo se i hruškové, švestkové, lipové či jasanové dřevo," vyjmenovává Honza. Materiálová revoluce propukla v 19. století ve francouzské Provence, kde místní farmáři, nejspíš po láhvi dobrého červeného, přišli na způsob, jak zpeněžit dřevo vřesovce stromovitého (Erica arborea), plevelu, který rostl na plantážích mezi korkovými duby. Z vřesovce, francouzsky bruyere, se stejně jako z olše používají pod zemí ukryté kořenice. "Místní muži chodí po skalách s motykami a vykopávají bulvy, které se svážejí na pily, kde je rozřezávají. Důležité je vysvobodit ten správný kus dříví, podobně jako při štípání diamantů. Dřevo se pak musí vyvařit, aby se z něj dostaly všekeré silice a pryskyřice a nakonec vysušit," popisuje mistr dýmkař.  Tuhle část výrobního procesu, která se dnes odehrává kromě Francie v celém Středomoří, byste v dýmkařské dílně nespatřili. Na vlastní oči tu ale uvidíte, jak se za pár hodin dřevěný špalík a kousek ebonitové tyče promění ve funkční a zároveň krásnou hračku pro všechny milovníky tabáku.

Jedna na celý život?

Hlavní výhodou bruyerek (čtu briárek) je, že se neprohřívají a uvnitř tabákové komory se ukládá vrstva napečeného popela – karbonu, jak říkají dýmkaři. Proto po delším používání dýmky, tedy jejím zakouření či nakouření, z ní už předem cítíte aroma jejího tabáku. V každé dýmce by se totiž měl správně používat jen jeden druh. Neznamená to ale, že by čeští dýmkaři hned za císaře pána hromadně přešli na tento materiál. Dřevo z Francie bylo určené spíš pro movitější klientelu. "Takovou dýmku si mohl pořídit třeba pan notář nebo doktor, obyčejný člověk se musel spokojit s českým dřívím," směje se dýmkař. Kvalitní dýmka může vydržet celý život a někdy se v rodině dělí z generace na generaci, takže teoreticky by člověk vystačil jen s jedním kouskem. Záleží ale také na tom, kolik druhů tabáku kouří a jak často si zapálí. Dýmka by se měla kouřit jednou nebo dvakrát za den a pak nechat vyschnout a odpočinout. Průměrná životnost kuřáckého náčiní se samozřejmě zkracuje i prostředím, kde se obvykle používalo a používá. Především pokud to bylo v hospodách nebo kavárnách. Nejčastěji se jedná o prokousnuté náústky, zlomené krčky, o ztrátách ani nemluvě.

Kromě výroby dýmek se Jan Klouček věnuje také sbírání starých dýmek a jejich opravám. Ty staré jsou mu prý inspirací v tvarech a hlavně v technických řešeních starých mistrů. Podle něj je ale těžké odhadnout, jakou má dýmkařská neřest budoucnost a zda přežije protikuřácké tažení. Rychlou c igaretu člověk zvládne vykouřit i v mrazu před hospodou. Dýmku si však musí vychutnat.