Druhá šance: Janúšovo v Žítkové aneb Záchrana chátrající usedlosti

TEXT: LIBOR HRUŠKA 

Stařičkému domu s číslem popisným 29 v Žítkové nikdo neřekne jinak než Janúšova chalupa nebo Janúšovo. Přezdívá se mu tak podle dávných majitelů. „V minulosti se tu vystřídalo několik Janů a pojmenování se postupně vžilo,“ vysvětluje Marek Matějek, který s manželkou Marcelou dům pořídil před šesti lety. Stavení tehdy drželo pohromadě jen silou vůle. Část stěn z nepálených cihel byla zřícená a noví majitelé pochopili, že nepustíli se do práce hned, objekt nemusí přežít ani následující zimu. Výhodou manželů bylo, že přesně věděli, do čeho jdou. „Od začátku jsme si byli vědomi, že je dům v havarijním stavu. To byl i důvod, proč jsme ho koupili, šlo nám o jeho záchranu před zánikem,“ říká energický čtyřicátník, který vystudoval historii s teologií a roky působil v akademické sféře. Povedlo se. Hotovo však majitelé zdaleka nemají. Chalupa svítí novotou, oni se ale rozhodli uvést do původního stavu celý areál usedlosti a proměnit jej v soukromý skanzen. 

Ž̌il tu svérázný samotář 

Vesnice Žítková leží v Bílých Karpatech, v kraji s poetickým označením Moravské Kopanice. Většina lidí o její existenci neměla tušení, dokud ji neproslavily Žítkovské bohyně, knižní bestseller Kateřiny Tučkové. Matějkovi, kteři ̌žijí v Třebíči, ves poznali dříve, při rodinných výletech na česko-slovenské pomezí. Shodou okolností se párkrát zatoulali i k chalupě s otlučenou modrou omítkou. Pohled na ni trhal srdce. Její poslední majitel zemřel roku 2005, od té doby byla opuštěná. Ani v posledních letech života už pán domu do obydlí neinvestoval. Podle místních šlo o šikovného řemeslníka, ale vedl neuspořádaný, samotářský život. „Byl svérázná postava, o které po Žítkové kolují legendy. Je jich tolik, že by vydaly na knihu,“ směje se Matějek, jehož coby historika zajímaly i osudy dalších obyvatel domu. Obešel tedy pamětníky a vydal se do archivů. Nejstarší majitel Janúšovy chalupy, kterého se mu podařilo vypátrat, byl Martin Horňák narozený v druhé půli 18. století. Muži z Kopanic se obvykle živili jako sedláci či prací v lese a obyvatelé č. p. 29 nejspíš nebyli výjimkou.  

Skanzen i rekreace 

Při pohledu na současný stav památkově chráněného domu by se mohlo zdát, že mají Matějkovi splněno. Opak je pravdou, práce jim ještě zbývá víc než dost. Opravená už je stodola a pracuje se na obnově chlévů, které zanikly úplně. Novou doškovou střechu by měl letos v létě dostat historický seník, který nechali manželé dovézt z nedaleké vesničky Strání. A co by to bylo za kopaničářskou chalupu bez sušírny ovoce! Také tu zde majitelé plánují vybudovat, a aby bylo co sušit, vysazují ovocný sad. Vedle starých odrůd jabloní či hrušní v něm rostou také méně známé druhy stromů, jako jsou oskeruše nebo mišpule. Konečný výsledek si rodina nechce nechat pouze pro sebe. Jednou by v Žítkové mělo vzniknout malé muzeum v přírodě, které bude představovat drsný život na Moravských Kopanicích. Akce pro veřejnost se tu ostatně čas od času konají už nyní a Marek neodmítá ani turisty, kteří mají cestu kolem a chtějí mu nahlédnout „do soukromí“. Dům má dál sloužit rovněž k rekreaci majitelů. „Určitě ho budeme využívat i takto. Je to místo, které nás oslovilo, a čas strávený tady nám dává smysl. Já si tu vždycky krásně dobiju baterky,“ pochvaluje si šest let staré rozhodnutí Matějek. 

Cihly ze Slovenska 

Při rekonstrukci se v maximální možné míře využívaly tradiční postupy a materiály. Například k obnově zřícených částí zdí byly použity nepálené cihly z bouraného domu na slovenské straně hranice. „Majitel se rozhodl ho zlikvidovat, a tak jsme se s ním domluvili. Než do domu najel buldozer, mohli jsme si rozebrat část stěn,“ vzpomíná Matějek. Podobně se zachránci Janúšovy chalupy dostali i ke starým střešním taškám nebo ultramarínové barvě na fasádu. Trámy se na místě upravovaly ručně z kulatiny, což byla skvělá příležitost uspořádat workshop tesařského řemesla. Práci zkušené tesařské party si do Žítkové přijeli prohlédnout odborníci z Národního památkového ústavu, ale přišli ji okouknout i místní. „Pokud podobnými ukázkami někoho inspiruji, budu rád. Doufám, že i můj příklad přesvědčí další vlastníky, že takovouhle chaloupku má větší smysl citlivě obnovit, než zbourat. To by asi byl ten nejlepší výsledek celého mého snažení,“ přemýšlí současný majitel Janúšovy chalupy. Už když dům s manželkou kupovali, dal si za cíl nechat ho co nejrychleji prohlásit kulturní památkou. To se mu nakonec skutečně povedlo. Mnoho lidí ale nad tímto krokem kroutilo hlavou. „Bylo to pro ně nepochopitelné, takto si dobrovolně svazovat ruce. Já se ale snažil o to, aby byl dům co nejautentičtější, a jen takhle mám jistotu, že v téhle podobě vydrží i do budoucna,“ uzavírá Matějek. Může tak být klidný, že stejně citlivě jako on budou k odkazu předků muset přistupovat i další generace.