Nad Jabloncem, v jednom kopci Jizerských hor, sedí chalupa, která hned vypráví. A má co! Prošly jí rukama řady osudů a ona zase rukama řady těch, kdo jí dávali tvář.
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
„Můj tchán tu chalupu koupil od města. Měl tím pádem tady, kousek od Jablonce, s manželkou hospodářství a trochu odpočinek. Tak to začalo,“ usmívá se Jiří, otec dnešní majitelky. Jenže osud míchal kartami... Roku 1977 tu začal s opravováním a budováním on se svou paní. Měli sem už delší dojezd, až z Prahy.
„Hlavní pro mne bylo zachovat styl roubenky. Střecha se dělala nová, ale trámy, které se obnažovaly i měnily, jsem se snažil udržovat v téže patině, aby sem zapadly,“ naznačuje Jiří s tím, že v chalupě dával a vyráběl novou dřevěnou podlahu; také tehdy přivedl i elektřinu a vodu, které tu nebyly. „Jestli tím neutrpěla horská romantika? No, vzpomenu-li na suchý záchod venku v zimě... Myslím, že ne,“ usmívá se ten, jehož štěstím a devizou je zručnost, nápaditost a chuť do práce.
Roubenku renovoval postupně hlavně sám, s nadšením. „Občas jsme tátovi měli – a máme – za zlé, že shromažďuje staré věci, pořád sem něco nosí, ale on většinu dokázal zužitkovat ve prospěch toho stavení,“ hodnotí otce dcera Daniela. Pro ni je chalupa místo, kde prožila dětství, dál se v ní cítí dobře i ráda odpočívá fyzickou prací na zahradě a komplet krášlením interiéru. „Nejvíc si tady užiju léto. Pak jsme tu delší čas, nikam nespěcháme. Ale i zima je tu hezká,“ míní u kávy v babičkovském hrnku.
Dvě místnosti v přízemí jsou tu nejfrekventovanější; útulná sednice s kuchyní, za níž je koupelna a naproti společenská místnost s pecí. „Pec jsem dělal nově, žádná tu nebyla, ani tálová kamna,“ popisuje ex-majitel s tím, že odsud se vyhřívá i další část chalupy. Jinak je tu ústřední elektrické topení nyní nastavitelné na dálku. V pokoji stojí i zajímavý stolek. „To je dědova závěrečná tovaryšská práce,“ přibližuje energický vousatý muž. Malý ponk opravil a vytvořil specifický artefakt, stejně jako o kus dál u okna odpočinkovou podestu na čtení.
Zdaleka ne vše tu byla „opravovací“ idyla. „Když jsme s bráchou dělali podlahy a vykopávali udusanou hlínu, narazili jsme na obrovský šutr, skálu! Nešlo ji rozbít,“ má v živé paměti bývalý automechanik, jemuž se podařilo sehnat souseda, starého kameníka: „Přišel jak na procházku, na šutr namaloval pár křížků, vrazil do nich klínky, potloukl je kladivem a kámen se rozpadnul!“ Vzdor tomu, že opravy objektu se konaly o víkendech a patřilo k nim časem zúrodňování zahrady, zbyl i čas na sousedy. „Vládla jiná atmosféra, víc jsme se znali, setkávali, pomáhali si. Uvidíme, kam povede nový styl,“ zamýšlí se pán už jiného domu.
Našly se jen knoflíky wehrmachtu. „Poklad je sama chalupa, její prostor. V patře v pokojích se vyspí až osm lidí,“ míní Daniela s tím, že jde o rodinu i známé. „Chystáme se chalupu i pronajímat fajn lidem, ať si u nás užijí volno,“ vybízí. Její táta postavil saunu, dodělá venkovní sezení, sprchu... Komfort! „Ale na důchod se sem chystám já! A těším se,“ žertuje Daniela, již lze kontaktovat na [email protected].
Venkov a styl
