Mlýn č. p. 33 je největší stavení ve vsi Koštice nad Ohří. Svého času býval i domem nejváženějším, neboť zdejší pan otec, velký novátor, dával práci řadě lidí.
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Vodní mlýn, jehož historie na „Vohři“ sahá do 14. století, se dostal do správy rodiny Ortovy roku 1887. To je zásadní. Josef Ort byl podnikavý vzdělanec a mlýn se jeho přičiněním stal prvním automatickým v Čechách. Měl Francisovy turbíny, a ty rozsvítily i obec! Pan otec provozoval elektrárnu, pekárnu, podporoval spolky... A třiadvaceti žákům z Koštic půjčil na školní výlet do Karlštejna automobil. „Dnešní majitel mlýna nemele, ale jako památku ho zachránil, opravuje a spolky i ves podporuje též,“ říká Irena Hellerová, která ví o Košticích opravdu dost. Prošla matriky, kroniky, dokumenty a bádala, zapisovala. „Rodák z Koštic je můj manžel,“ upřesňuje. Přesto jí ves u Loun, kde žije s ním (a dalšími 610 obyvateli), přirostla k srdci. „Je to blbé říkat, ale jeden z rozvojů vsi začal za socialismu,“ krčí rameny Josef Heller, jehož rod žije v domě č. p. 38 pod kostelem od roku 1708.
„V 70. letech tu byly dvě hospody, pošta, doktor. Postavilo se přes deset domů, prodejna,“ naznačuje muž specifického humoru a popisuje, jak rodiče odmítli podepsat vložení a ocenění živého inventáře do družstva. „Jako dítě jsem tu chodil do školy, lítal s klukama okolo, měl svobodu. Šlo o první českou ves od Sudet, kilometr od nás byla celnice,“ míní s tím, že v Košticích za jeho éry žilo sedm velkých sedláků, jimž byl po roce 1950 majetek vyvlastněn, oni odstěhováni. Pár z nich se vrátilo. Koštice vypadají dle zápisů z kronik jako klidná obec, ale... „V lednu 1764 se stalo neštěstí, které postihlo řadu rodin,“ ukazuje k přívozu Irena, autorka publikací o této vsi a jedna z aktérek zdejšího kulturního života. Starý přívoz už není, ale když byl, využívali ho svého času obyvatelé i k cestě do kostela v Pátku. Místní kostel nebyl hotov a mše v něm se konaly jen ve všední den. „Loďka s věřícími se v neděli 15. ledna převrhla. Akorát povolily ledy, takže mnohé v divoké vodě semlely. Utopilo se dvacet lidí,“ tvrdí průvodkyně. Utonuli kupříkladu i snoubenci těsně před svatbou.
Vzdor tomu, že na rozdíl od 17. a 18. století, kdy tu býval řezník, písař, kovář, krejčí, porodní bába, dokonce sanytrník, je teď v Košticích řemesel a služeb pomálu (ale jsou a v hospodě se sehnat dají!), stěhuje se sem dost mladých. Především opravují domy, které jsou zde levnější než v Lounech či Praze. „Funguje škola a školka, pár kroužků pro děti, pošta, máme dva obchody, nálevny, ale pracovní příležitosti chybí,“ přiznává Irena. Jí třeba chybí obchod u Zajíčků. Provozovali i řeznictví či kino. Ta aktivita se přesunula do kulturního domu, ale brzy opadla. „V kulturáku pamatuju tři čtyři zábavy ročně, teď je sotva jedna,“ míní dáma, která tu s dalšími založila spolek Šatník paní mlynářky. Nadšeně propagují historii mlýna, kde mají též přehlídky dobové módy. „Předvádíme historické kostýmy i na zámcích, v muzeích,“ uvádí s tím, že už mají 270 rób.
A na co Koštice lákají turisty? Na malebný, leč zarostlý ostrov u Ohře? Na krásně opravený statek a vznikající zámečnickou dílnu či funkční palírnu? „Tahounem může být postava Karla Orta, syna mlynáře, českého elektroinženýra, radiomechanika, vynálezce,“ podotýká Irena. Podle ní má půvab škola i místo starého přívozu se zvoničkou.
Venkov a styl
