Řada rybníků v Česku pamatuje první vojenské mapování 1764 až 1783. Už tehdy byly katastrálně zapsány, plné vody, fungovaly a kolem i v nich to žilo! Přesněji halasilo...
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Tahle umělá vodní plocha je dílem člověka. Potřeboval stojatou vodu, kde se dají chovat ryby, kam se mohou vydat jeho husy, kde se může zchladit on, ale i věrný pes. Rybník představoval též přirozenou zásobárnu vody v čase sucha i ochranu proti velké vodě (také ohni) a krajinotvorný prvek. „Jan Lucemburský nařídil, aby každá ves měla rybník, návesný, tedy návesníček,“ připomíná Ing. Jan Hrubý, vodohospodář-historik. „Jednalo se o obecní rybník, zprvu někde i jakousi louži, z níž se brala voda při požáru, kde se plavil a napájel dobytek, husy, kachny... Časem se tam chovaly ryby. To není rybniční idyla u lesa,“ míní inženýr. Dlužno dodat, že mocensky podpořil vznik rybníků až Karel IV., který velel stavům i královské komoře „pilně stavěti rybníků, aby království naše české hojnost ryb a vodních par mělo...“ Zde hrála roli ekonomika. U těch zarostlých v lukách, lesích, které jsou navíc i starší, byla příčinou vzniku obrana. Chránily hrady, tvrze i kláštery.
„U klasického rybníka v přírodě to v létě doslova rachotí! Nejvíce slyšet jsou žáby v době páření. Vzít za to umějí všechny druhy skokanů, ropuchy, ale i rosničky, pokud tam jsou,“ říká lesník Lukáš Vanický. Podvečerní žabí projevy znějí doslova jako živá debata či konference. „O další hluk se starají ptáci, a to nejen čeřením vody při přistávaní na hladině. Vodu umí rozšplouchat i lyska černá, která doslova běhá po hladině,“ míní lesník. Volavka dokáže rozčísnout ticho výkřikem a čáp klasickým klapáním zobáku. To zdaleka nejsou všichni, kdo u rybníka „mluví“! Tu při přeletu zabzučí vážka, která je kolem vody jako doma, tu bojovně zapiští komár či moucha... a pak se ozve plesknutí do vody. To když po té mouše vyskočí ryba, lapí ji a s potravou se kolem stavidla vrací do hlubin rybníka. Pokud člověk na břehu v klidu zavře oči, lépe uslyší, jak v té směsici zvuků šumí za větru listy vrb, šelestí rákosí nebo šustí stébla travin, přes která se vydávají na cesty brouci. A sem tam padnou na krovky! U lesních či v lukách zdánlivě opuštěných rybníků a rybníčků to prostě intenzivně žije. A také kvete! Ač má dnes pojem rybník svou jasnou právní definici, existují rozličné typy...
Rybniční oázy mají různá zásobení vodou; „nebeské“ napájí přítoky vod z dešťů či tajícího sněhu. Ty říční či potoční řeky a potoky a jsou průtočné či regulovatelné. Kdo by neznal k tomu určené stavidlo, hráz, přepad? Kdo někdy neviděl, jak se rybník odbahňuje, čistí? Pravda, to se týká víc jen těch chovných. Ale i u nich můžou růst blatouchy, kosatce, puškvorce a běhat po jejich hladině vodoměrky nebo si sem tam „kraulovat“ užovky. A za večerů po horkém dni takový rybník nejen krásně voní, ale na dálku i chladí. À propos, o prvních rybnících se u nás mluví už v Kosmově kronice a v souvislosti se šlechtou. Ta měla šanci je stavět.
Venkov a styl
