Posledních pět let trávíme se širší rodinou vánoční svátky v Krkonoších. A stejně jako si na Štědrý den dáváme ke kaprovi bramborový salát, naší božíhodovou tradicí je výšlap na Luční boudu.
TEXT: Eva Všetíčková
Vyrážíme z Friesovek, nikdy nevynecháme osvěžení v bufetu Na Rozcestí, málokdy odoláme
společné fotce u Výrovky a pak stoupáme prudkým svahem mezi Luční a Liščí horou až ke kapličce. Když není mlha nebo hustě nesněží, tak tady, u ledem zamčeného památníku obětem hor, se nám už většinou otevře pohled na Bílou louku s temnou, majestátní a mohutnou Luční boudou. Největší,
a asi i nejstarší z krkonošských bud. V nadmořské výšce 1410 metrů stojí už zhruba 400 let. Vždycky znovu a znovu žasneme nad její polohou – zcela nechráněná tu totiž hrdě vzdoruje horskému počasí. Minout ji, když chcete z jižní strany Krkonoš vystoupat na Sněžku, není možné a nezavítat dovnitř by byla škoda. Těm, kteří sem dorazí, nabízí výborné jídlo z místních farmářských zdrojů, posledních pár let skvělé pivo z vlastního minipivovaru a milovníkům historie také košatý příběh. Zrcadlí se v něm osudy budařů, kteří na této náhorní planině chovali dobytek, bouřlivé proměny v dobách válek i rozvoj horské turistiky a sportu.
Věděli jste, že...
...Luční bouda trůnící ve výšce 1410 metrů nad mořem je nejvýše položenou restaurací, hotelem a pivovarem ve střední Evropě?
Datum 1623, které se našlo při její rekonstrukci v polovině 19. století, je pokládáno nikoli za rok jejího vzniku, ale spíš za rok, kdy byla původně dřevěná či roubená bouda, která tu stála už před tímto datem a sloužila k ukládání sena, přestavěna na kamennou. Trůní veprostřed Bílé louky, na pravděpodobně nejstarší stezce z Čech do Slezska spojující hornická střediska na obou stranách Krkonoš. První písemný doklad o její existenci je z roku 1707, kdy byla v majetku hrabat Morzinů, tehdejších majitelů vrchlabského panství. Mezi jejími pozdějšími vlastníky najdeme jména známých budařských rodů jako Bradlerů či Rennerů a také rod Bönschů, v jehož vlastnictví byla Luční víc než půl století – až do roku 1945. Koncem 19. století už Luční bouda, tehdy Weisenbaude, naplno sloužila nejen turistům, ale taky přírodovědcům, kteří odsud vyráželi zkoumat zdejší unikátní faunu a flóru. Na začátku století dvacátého ji Bönschové začali přestavovat na největší boudu Krkonoš se stovkou pokojů. Jen pro výplň skeletu budovy sem bylo potřeba koňskými povozy dovézt na 400 000 kusů cihel. A jelikož jeden kůň byl schopen utáhnout
do kopce maximálně čtyřicet cihel, umíte si představit, kolik povozů sem muselo mířit, než navezly všechno potřebné! Po dokončení přestavby tu v období první republiky fungovala vlastní výroba sodovky ze zdejší pramenité vody, pekárna, jatka a řeznictví, bouda byla proslulá taky zdejším horským bylinkovým sýrem a vydatnou kvalitní kuchyní. O hotelový provoz se staralo až šedesát pět osob. Elektrickou energii zajišťovala vodní elektrárna na Bílém Labi a díky tomu ve všech čtyřech patrech na Luční tekla teplá voda.
Rodina Bönschova byli prostě podnikatelé se vším všudy. Jako horského vůdce a lyžařského instruktora pro své návštěvníky najali ‚krále lyží‘ Adolfa Bergera, asi prvního skutečného krkonošského skialpinistu, a Eugen Bönsch stál zas u zrodu plachtařského sportu na Luční boudě. Zasáhl ale také do rozvoje horské služby, založené v roce 1935. Zkonstruoval totiž saně, které byly považovány za vzor těch záchranných. Po 2. světové válce přibylo do názvu Horská služba slovo záchranná a její první školení v roce 1947 se odehrálo také na Luční boudě. Před 2. světovou válkou Státní a vojenská správa uzavřela Krkonoše pro civilisty a němečtí majitelé utekli do Slezska. Jejich majetek, sestávající kromě Richtrovy a Rennerovy boudy také z Luční, lehl popelem. Ta však měla tak strategickou polohu, že Němci rozhodli o její okamžité obnově
a bouda se během války stala útočištěm německé armády. Na boj se tu připravovala i Hitlerjugend. Konec války a osvobození českosloven- skými vojáky v květnu 1945 tuto neslavnou éru ukončilo.
V 50. letech bylo na Luční boudě zřízeno vojenské výcvikové a rekreační středisko, pak ji spravovaly národní podniky a nakonec Československý svaz tělesné výchovy a sportu. Hvězdný třpyt kdysi slavné boudy postupně uhasínal, až zhasl docela. V 80. letech minulého století se tu kolemjdoucí turisté mohli namísto v prostorné horní restauraci občerstvit už jen v kiosku v hale, který poskytoval služby lidové čtvrté cenové skupiny, ovšem s vysokohorskou přirážkou. Po revoluci převzal boudu Klub českých turistů.
A sem nutně patří malá osobní vzpomínka z této doby. Při jednom z krkonošských výletů s dětmi jsme na Luční boudu zavítali v létě – hladoví a žízniví. V obří vstupní hale jsme zastihli otevřenou pekárnu, ve které se dřív prodávaly legendární obří rohlíky. Byla ale bohužel prázdná a neochotná obsluha nám nebyla schopná nabídnout kromě zamračené tváře vůbec nic. Naštvaní jsme museli pokračovat až do bufetu Na Rozcestí. Po této zkušenosti nás to na Luční dlouho netáhlo. Nezaznamenali jsme ani, že už tři roky zavřenou a zanedbanou boudu v roce 2003 koupil nový, ambiciózní majitel. V historicky cenné budově prý v té době nebyl jediný funkční pokoj s koupelnou! Poprvé jsme se sem, trochu nedůvěřivě, vrátili až o Vánocích roku 2012. A nestačili jsme se divit. Výbornou klobásu, ke které se už opět podávalo domácí pečivo, jsme tentokrát zapíjeli pivem Paroháč, které tu nově vařili. A vracíme se sem už pravidelně. Není to tady sice žádná lidovka, ale kouzlu staré dámy, vzdor času stále šarmantní, nelze odolat.
Zajímavost:
Nejvýš položený minipivovar ve střední Evropě. Klasickou technologií se tady vaří pivo Paroháč. Ochutnat zde můžete nejen klasické světlé, ale i polotmavé a tmavé pivo. Místní specialitou je
i pivo zázvorové. Pivovar si tu můžete nejen prohlédnout, ale taky si zahrát na sládka a uvařit si své vlastní pivo!
Názory na vznik Luční boudy nejsou jednotné. Podle pověstí, jejichž kořeny sahají do období hraničních sporů před třicetiletou válkou o jižní svah Slezského hřbetu, který se nachází mezi Labským dolem a Dolem Bílého Labe, řečeným Sedmidolí, byla založena jedním ze dvou hraběcích synků, který se zde ve sporu o dědictví schoval před svým silnějším bratrem. V malém přístřešku z větví tady nemocný a slabý čekal na smrt. V tomto stavu jej tu našel starší bratr. Ustrnul se prý nad jeho osudem a odvezl ho do bezpečí do údolí. Jako pomník usmíření zde postavil dřevěnou boudu, která měla dále sloužit jako místo odpočinku pro pocestné. Jiná verze uvádí, že boudu založil mladý manželský pár českých bratří, kteří prchali před pronásledováním pro víru, jako své hnízdečko lásky. Faktem však je, že Luční bouda vznikla postupnou proměnou ze seníku či salaše, kam hospodáři z údolních vsí vyháněli dobytek na letní pastvu. Od poloviny 18. století se tato i jiné salaše stávaly usedlostmi, kde rodiny budařů žily celoročně, a poté hospodami s noclehárnou, kde
se turisté občerstvovali stravou budařů – tedy chlebem, máslem, mlékem, případně sýrem či tvarohem. Od konce 19. století se proměňovaly v turistické chaty, vybavené veškerým komfortem.
Venkov a styl
