Jeho stavby jsou už tři staletí ozdobou měst, vesnic i otevřené krajiny. Od západních Čech až po jižní Moravu. Řeč je o geniálním barokním architektovi Janu Blažeji Santinim-Aichelovi.
TEXT: LIBOR HRUŠKA
Narodil se částečně ochrnutý, a tak nemohl pokračovat v otcových šlépějích a převzít prosperující rodinnou kamenickou dílnu. Mladý Santini se kvůli svému hendikepu přeorientoval na architekturu, a ta ho proslavila. Stavby, pod nimiž je podepsán, nepřestávají fascinovat ani po třech staletích od jeho smrti. Ať už přijde řeč na plaský klášter „vznášející se“ nad mokřadem díky pěti tisícovkám dubových kůlů, nebo na kostel Navštívení Panny Marie v Obyčtově, který vyjeví své tajemství až při pohledu z ptačí perspektivy. O těch ale později! Výpravu po Santiniho stopách lze těžko začít jinde než na nízkém pahorku nad Konventským rybníkem ve Žďáru nad Sázavou. Jmenuje se Zelená hora a stavba na jejím vrcholku byla před téměř třiceti lety zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.
Poutní místo Zelená hora je prošpikováno symbolikou. Centrální kostel svatého Jana Nepomuckého byl vybudován na půdorysu pěticípé hvězdy, do areálu se vstupuje pěti vchody a v chrámu se nachází pět kaplí s pěti oltáři. Proč ale právě číslo pět? Jedná se o poctu patronovi kostela, svatému Janu Nepomuckému. Ten byl dle legendy za trest vhozen v Praze do Vltavy, když odmítl vyzradit zpovědní tajemství Žofie Bavorské, druhé manželky krále Václava IV. Na hladině řeky pod Karlovým mostem se pak objevila koruna s pěti zářícími hvězdami.
Tím, co ze žďárského kostela svatého Jana Nepomuckého dělá tak výjimečnou stavbu, je i prazvláštní stavební sloh, který byl Santiniho specialitou. Ani baroko s jeho kudrlinkami, ani strohá gotika, ale barokní gotika. Za tou se lze vydat do Želiva, Kladrub nebo Sedlce na předměstí Kutné Hory. Poslední z jmenovaných míst stojí za zdržení. Právě tady se letos uskuteční mnoho akcí připomínajících, že 7. prosince uplyne tři sta let od úmrtí geniálního pražského rodáka s italskými kořeny. Sedlecká katedrála bude hostit koncerty, přednášky, autorská čtení, ale i divadelní představení a promítání filmů.
Barokní architekt tu kostel nestavěl na zelené louce, byl pouze pověřen přestavbou staré gotické budovy. Jako milovník světla a hrátek s ním musel být nadšený důvtipem původních tvůrců – kostel totiž funguje i jako obří kamenný kalendář. Dvakrát do roka, při západu slunce v den jarní a podzimní rovnodennosti, ozáří paprsky hlavní oltář skrze největší okno v západním průčelí katedrály. V posledních letech ten kouzelný okamžik doplňují hudební vystoupení a návštěvníci odcházejí spokojeni, i když se kvůli špatnému počasí někdy nedostaví hlavní host večera – slunce. Mimochodem na tomto místě pomáhal s kamenickými pracemi Santiniho mladší bratr František Jakub.
Některá Santiniho díla návštěvníka uchvátí při pohledu zvenčí, v jiných ho největší zážitky čekají v interiéru. Jsou ale i stavby, jejichž genialitu člověk ocení teprve tehdy, když si je prohlédne na leteckých mapách nebo na snímcích z dronu. Jak ukazuje příklad pěticípé hvězdy na Zelené hoře, liboval si architekt v nápaditých půdorysech s hlubokou symbolikou. Ve Žďáru a okolí se podobných staveb najde několik, například kostel Navštívení Panny Marie v Obyčtově ležícím něco přes deset kilometrů jihovýchodně od Zelené hory. Půdorys připomíná obrovskou želvu – hlavní loď představuje krunýř, boční kaple nohy a věž hlavu. Proč takové specifické řešení, o to se kunsthistorici přou dodnes.
Převládá názor, že želva s tuhým krunýřem má symbolizovat pevnou víru v Pannu Marii. Další dvě stavební hříčky navrhl Jan Blažej přímo pro Žďár. První stojí na břehu Bránského rybníka (na trase červené turistické značky) a říká se jí Lyra. Soubor hospodářských budov spadající v době vzniku pod žďárský klášter připomíná z ptačí perspektivy právě onen strunný hudební nástroj. Pár minut chůze odtud leží Dolní hřbitov z počátku 18. století, kdy městu hrozila morová epidemie. Tvar hřbitovní zdi nápadně připomíná lebku a dvě kaple oči. Původní architektův záměr byl ovšem jiný – hřbitov měl mít trojúhelníkovou dispozici jako narážku na Svatou Trojici. Pozdější rozšíření areálu přineslo nový tvar a novou legendu.
Nejhustěji jsou dílem extravagantního architekta poseté západní a východní Čechy, Vysočina a Praha. Svým Santinim se ale může chlubit i jižní Morava či blízké okolí hlavního města. Tady, v obci Panenské Břežany, to bude protentokrát poslední zastávka věnovaná Santinimu. Břežany leží necelých deset kilometrů od Prahy a do učebnic historie se dostaly jako sídlo nechvalně známého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha i dalšího prominentního nacistického pohlavára K. H. Franka. Stojí tu ale také barokní kaple svaté Anny od mistra Santiniho. Jde o jeho první původní projekt. Do té doby se věnoval pouze přestavbám. Architektovi nebylo ani třicet, přesto historik umění Mojmír Horyna zařazuje kapli nacházející se ve středních Čechách mezi „absolutně nejvyšší vrcholy evropského baroka.“
Není divu, mladý tvůrce měl nad sebou dost přísný dohled. Stavbu objednala Helena, tehdy šedesátiletá abatyše kláštera benediktinek od svatého Jiří na Pražském hradě a zároveň dcera architekta a matematika Giovanni Pieroniho da Cagliano. Právě za Prahou rozepsal Santini první verše „básně“, již dokončil krátce před smrtí právě na Zelené hoře...
Režisér Petr Krejčí je autorem televizního cyklu Barokní srdce Evropy. Díl o Santinim v něm nemohl chybět. „Fascinoval mě od chvíle, kdy jsem ještě před revolucí na školním výletě navštívil Žďár a Zelenou horu – tenkrát bylo jeho asi nejslavnější dílo schováno před zraky lidí nevzhledným lesem, vykukovala jen špička, takže krajinářská hodnota byla totálně setřená. O to větší bylo překvapení, když jsme na ten kopec vyšli a před námi se objevila ta ,barokně-futuristická raketa‘. Úžas. Člověku je hned jasné, že hledí na něco mimořádného, co nemá srovnání,“ vzpomíná Krejčí. Ten si od baroka „odskočil“ ke gotice a renesanci, pro ČT dokončuje seriál Středověké srdce Evropy. „Každá Santiniho stavba nese hluboké poselství, které je sdělováno prostřednictvím symbolů, odkazů. Jeho stavby jsou hravé, interaktivní,“ říká režisér Krejčí.
Když Santini přijal zakázku na stavbu nového konventu v areálu kláštera v Plasích, musel se nejprve vyrovnat s velkou technickou překážkou. Klášter stál na silně podmáčeném pozemku na břehu řeky Střely. Architekt si však poradil, přišel s důmyslným technickým řešením – v základech stavbu podpírá pět tisíc sto dubových kůlů zapuštěných do bažinatého podloží. Jsou uměle zaplaveny vodou, a tak dřevo bez přístupu vzduchu prakticky zkamenělo. Má to ale háček. Hladina vody nesmí klesnout, jinak se geniální konstrukce zhroutí. Tak se v Plasích čtyřikrát denně kontroluje hladina i teplota vody ve dvou barokních bazénech. Za pozornost stojí i Santiniho samonosná schodiště.
Venkov a styl
