Na pomezí jižních Čech a Moravy leží divoký kraj, jemuž se za první republiky začalo přezdívat Česká Kanada. Najdete tu i čtveřici nádherných historických měst – Telč, Dačice, Jindřichův Hradec a Slavonice, do kterých vás zveme.
TEXT: Libor Hruška
Pojmenování, které před necelým stoletím vymyslel novinář Jan Arnošt Trpák, na tento kraj pasuje dokonale. Česká Kanada je oblastí rybníků, tajemných balvanů, které od nepaměti dráždily lidskou fantazii, i lesů, v nichž mimo turistickou sezonu nepotkáte ani živáčka. Nás ale tentokrát spíš než divoká příroda zajímala velkolepá sídla, která tu po sobě zanechali renesanční velmožové.
Kde jinde začít než v jednom z nejkrásnějších moravských měst, které bylo na prestižní seznam UNESCO zapsáno hned v první vlně na počátku devadesátých let spolu s historickým centrem Prahy a Českého Krumlova. Za svou současnou krásu vděčí Telč šlechtici, který byl současníkem Rudolfa II. nebo Petra Voka z Rožmberka. Řeč je o Zachariášovi z Hradce, jehož jméno dodnes nese hlavní telčské náměstí. Ten se panství u hranic s Dolními Rakousy ujal v polovině 16. století a své sídlo přetvořil v moderní město – nechal vystavět vodovod a nový špitál, budoval síť rybníků, ale hlavně velkoryse přestavěl areál původního hradu. Italští řemeslníci, které velmož do města pozval, si pak vzali do parády staré měšťanské domy na podlouhlém náměstí. Přibyly charakteristické domovní štíty a podloubí, Telč se stala skutečnou renesanční perlou. Na dohled od náměstí se nachází areál zdejšího zámku, jemuž pro změnu už přes padesát let ‚vládne‘ kastelán Bohumil Norek.
I když jste v Telči poprvé, můžete mít neodbytný pocit, že už jste zdejším náměstím, nádvořím zámku a jeho komnatami někdy procházeli. Nezdá se vám to, Telč je totiž jednou z nejoblíbenějších filmových lokací. Zahrála si například v Jasného filmu Až přijde kocour. Kastelán Bohumil Norek zase dodnes vzpomíná, jak coby malý kluk dělal ‚provianťáka‘ věčně hladovému Vladimíru Menšíkovi během Vorlíčkovy pohádky Jak se budí princezny.
Patnáct kilometrů jižním směrem od Telče leží Dačice. Z Vysočiny jsme se přesunuli do Jihočeského kraje, ale s těmi hranicemi to tady není tak jednoduché. Dačice sice spadají pod České Budějovice, zároveň ale leží na historickém území Moravy. Při vyslovení názvu města se člověku okamžitě vybaví vědomostní kvízy a otázka: „V kterém městě byla vyrobena první kostka cukru na světě?“ Na tento svůj historický primát jsou Dačičtí po právu hrdí. Sladká kostka má ve městě dokonce i pomník. Jako u mnoha vynálezů sehrála i v tomto případě roli náhoda. V roce 1841 Juliana Radová – manželka ředitele dačické rafinerie cukru – utrpěla drobné zranění prstu, když se z velké homole cukru pokoušela odštípnout menší kousek. Okamžitě zaúkolovala manžela, ať zkusí vymyslet praktičtější balení. Jakub Kryštof Rad poslechl a Dačice tím celosvětově proslavil. Jak se říká – za vším hledej ženu... V roce 1843 si Rad nechal vynález patentovat, ale žulový pomník kostky cukru byl vztyčen až v roce 1983. Dačice toho ale návštěvníkovi nabízejí mnohem více. Vedle empírově přestavěného Nového zámku je to třeba renesanční zámek Starý – nádherně zdobený palác, ve kterém má dnes sídlo městský úřad.
Z Moravy si teď na chvíli odskočíme do Čech. Naším dalším cílem je totiž historický Jindřichův Hradec. Málo se to ví, ale i toto jihočeské město se podobně jako Telč – i když jen na pár let – ocitlo na druhé straně hranice. Protektorátní vláda Hradec i s okolím za druhé světové války přičlenila k ‚Zemi Moravskoslezské‘. Po osvobození Československa roku 1945 se celá oblast vrátila zpět do Čech.
Jindřichův Hradec leží na soutoku Nežárky a Hamerského potoka a toto strategické místo lákalo už od dávných dob. Na ostrohu, kde je dnes velkolepý zámek, stávalo už dávno předtím slovanské hradiště. Později tu vyrostl gotický Nový hrad, proto Němci dodnes Hradci říkají Neuhaus. Naši procházku můžeme začít na břehu pětačtyřicetihektarového rybníka Vajgaru, který je jedním ze symbolů města a dříve býval důležitou součástí jindřichohradeckého opevnění. Skládá se vlastně z rybníků dvou – Vajgaru Malého a Velkého –, které odděluje most se sochou svatého Jana Nepomuckého.
Od středověku Jindřichův Hradec těžil z výhodné polohy mezi Prahou a Vídní a svého času byl jedním z nejbohatších měst království. Jeho příběh se v mnohém podobá tomu telčskému. A ne náhodou, je totiž zároveň příběhem jednoho mocného šlechtického rodu. Tak jako měla Telč svého Zachariáše, mělo i město nad Vajgarem svého osvíceného budovatele – byl jím Zachariášův otec Adam z Hradce. Jihočeský velmož přestavěl starý hrad a módní renesanční sloh přijali za svůj i bohatí měšťané. Jindřichův Hradec se v té době dostal do desítky největších měst v Čechách a z poddanských měst byl vůbec tím největším.
Dnes ve městě na turistu slavná historie dýchá doslova na každém kroku. Velkým zážitkem bývají noční prohlídky zámku, během nichž se návštěvníkům zjevuje legendární ochránkyně chudých – dobrotivá bílá paní. Ta podle pověsti potřebným rozdávala hustou sladkou kaši. Tato tradice se ve městě dříve skutečně udržovala, zrušil ji až císař Josef II. Dole pod zámkem najdeme bývalý vodní mlýn, který byl v roce 1887 přestavěn na Křižíkovu elektrárnu. Jindřichův Hradec díky ní dostal jako jedno z prvních měst v habsburské monarchii elektrické osvětlení, a elektřina byla dokonce zavedena i do vybraných domů.
V Telči jsme naši pouť po městech střežících Českou Kanadu započali, ukončíme ji stylově – v ‚malé Telči‘. Právě tak se přezdívá městečku Slavonice. Stačí se projít historickým centrem, a pochopíte proč. Slavonic- ké náměstí Míru lemované domy s podloubím je zmenšenou kopií toho telčského. Má dokonce i velmi podobný protáhlý tvar. Další, ještě menší renesanční náměstí se ukrývá za farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, jehož nepřehlédnutelnou součástí je téměř šedesát metrů vysoká městská věž s vyhlídkovým ochozem ve výšce 34 metrů. Slavonice máme jako na dlani, krásně je ale vidět i do rakouského příhraničí. A aby ne, vždyť na po druhé světové válce ostře střeženou hraniční čáru jsou to odsud necelé dva kilometry.
Z ptačí perspektivy už město známe, ti odvážnější jej mohou prozkoumat ještě z podhledu. Podzemí Slavonic je protkáno hustou sítí chodeb a sklepů, která v minulosti sloužila mimo jiné k odvádění přebytečné podzemní vody do hradebního příkopu. Chodby vytesané ve skále jsou v průměru metr a půl vysoké a šedesát centimetrů široké, nic pro klaustrofobiky. A pak je tu ještě zlatá střední cesta – zůstat na povrchu. Letos v létě by mělo pohraniční městečko ožít novou kulturní atrakcí. V rámci akce Slavonické dvorky se mají otevřít tři běžně nepřístupné historické domy. ‚Malá Telč‘ slibuje velké zážitky.
Venkov a styl
