Cestování (nejen) pro samotáře: Na samotě u poustevníka

TEXT: LIBOR HRUŠKA

Beskydské sedlo Pustevny patří mezi nejnavštěvovanější cíle v našich horách. V dávnější minulosti – jak naznačuje i sám název – tomu ale bylo jinak. Liduprázdná krajina nad Frenštátem se kdysi zalíbila zádumčivým samotářům, kteří tu měli božský klid na rozjímání. Posledním z dlouhé řady beskydských poustevníků byl jistý Felix, který tu žil koncem 18. století. Na sklonku života chodil krajem s oslem a žil z milodarů. V jeho obydlí pod tzv. Stupni údajně zbyl na skle malovaný obrázek Panny Marie, později zavěšený na velký buk. Lidé se k němu chodili modlit a ještě před sto lety turisté okukovali i alej stromů, již Felix vysadil.

Kam ještě vyrazit 

Pustevny však nejsou jediným místem, kam se lze vydat na zimní výšlap po stopách známých poustevníků. A ani jediným, které bylo na počest svých někdejších obyvatel pojmenováno. Ve Šluknovském výběžku se nalézá městečko Dolní Poustevna, v Krušných horách Poustevnické skály a ve Sloupu u České Lípy zase pískovcové skalisko zvané Poustevnický kámen. Ve sloupském skalním hradě se poustevníci usadili koncem 17. století a vydrželi tam více než století. Za tu dobu zcela přestavěli středověké ruiny k obrazu svému – postupně do měkké pískovcové skály vysekali mnoho místností, kapli a další prostory. Za vlády císaře Josefa II. dopadly na všechny poustevníky církevní reformy osvíceného panovníka, tudíž bohabojní muži museli opustit i Sloup. Jednoho, pravda dnes poněkud zkamenělého, tu lze ještě dnes potkat – vousatého muže v řeholním rouše, jak pozoruje dalekohledem okolí. Zajímavá socha znázorňuje sloupského rodáka Samuela Görnera, který vyráběl brýle, dalekohledy a další optické pomůcky. Nejprve si na dohled od hradu vyhloubil jeskyni, jíž se říká Samuelova, později se přestěhoval nahoru na hrad. 

Šlechtické soupeření

Hned dvě bývalé poustevny jsou skryté v lesích u Lysé nad Labem. Jedna z nich stojí přímo u železniční trati do Čelákovic, takže si ji člověk může prohlédnout rovnou z vlaku. Ne náhodou byly postaveny na někdejším panství extravagantního barokního kavalíra Františka Antonína Šporka. Po třicetileté válce se totiž z poustevnictví stala módní věc a šlechtici se předháněli, kdo na svých pozemcích založí více romantických pousteven. Za vítěze pomyslné soutěže lze označit právě Šporka, který nechal poustevny budovat i na dalších svých panstvích. Paradoxem je, že tyto stavby v dobách své největší slávy nevznikaly daleko od civilizace, ale na místech dobře dostupných. Obývali je vrchnostenští zaměstnanci, kteří se při honech či jiných kratochvílích starali o zábavu hostů. Ke zbožným asketům měli daleko, někteří se v poustevnách ukrývali před spravedlností. Proto se majitelé občas spokojili se sochou poustevníka. Kupříkladu v Praze na Cibulce byla dokonce mechanická – když návštěvník šlápl na práh, poustevník se vztyčil a požehnal mu. Socha se sice už dávno ztratila, ale poustevna stojí dodnes.