Nejkrásnější pohled na zasněžený svět je z klasických dřevěných sáněk. Přesvědčte se o tom sami při dlouhých sjezdech z hřebenů do údolí. Vybrali jsme pro vás ty nejkrásnější trasy českých a moravských hor.
TEXT: Libor Hruška
Hrabě Harrach přivezl do Krkonoš první lyže teprve koncem 19. století. Dřevěná prkénka s vázáním ho na výstavě v norském Oslu zaujala natolik, že si jeden pár ihned objednal a nechal podle něj vyrobit další pro své lesníky. Mnohem delší tradici však mají v Krkonoších i dalších horách saně, které se už od 16. století používaly v zimě ke svážení dřeva a v létě na obzvlášť příkrých svazích při senoseči. Původně byly saně čistě dopravním prostředkem. Až postupem času objevili kouzlo nekonečně dlouhých sjezdů z hřebenů do údolí pionýři horské turistiky. Podnikaví horalé pochopili, že ve chvílích, kdy jim stojí práce a saně nepotřebují, mohou je za slušné peníze pronajímat.
Zpráva o prvním čistě turistickém sjezdu na saních v Krkonoších pochází už z roku 1815. Tato adrenalinová atrakce si získávala stále větší oblibu, takže v době, kdy hrabě Harrach teprve objevoval lyžování, se v ‚jeho‘ Krkonoších ročně konaly tisíce turistických sjezdů na saních. Nahoru posádku vytáhly koně, dolů už to pak jelo samo. Zimní projížďky na saních známých jako rohačky nebyly koncem 19. století o nic méně populární než letní výstupy na Sněžku. Pak si však lidé mnohem víc oblíbili lyžování a na sáňky se na hodně dlouho zapomnělo. Až v poslední době se do horských středisek začaly upravované sáňkařské tratě opět vracet. Jenom místo koní vyvážejí sáňkaře lanovky.
Sáňkařskou výpravu začneme na svazích Velkého Javoru, nejvyššího vrcholu Šumavy a Bavorského lesa. Hora vysoká 1456 metrů leží na německé straně hranice. Na Velký Javor (německy Grosser Arber), kterému Češi v minulosti říkali Veliký Arborec, vede cesta od Železné Rudy. Lyžařský areál nabízí nejenom sjezdovky nejrůznější obtížnosti, ale také sáňkařskou dráhu. Ta je dlouhá 1200 metrů, má mírný sklon, je proto vhodná i na sáňkování s malými dětmi. Jízdu si ale užijí také dospělí. Na vrchol hory vás vyveze šestisedačková lanovka, pak stačí dát saně do pohybu a doklouzat se až dolů k hospůdce Thurnhofstüberl. Když vám zbudou síly, bezplatná kyvadlová doprava vás od hostince doveze zpátky ke spodní stanici lanovky. Saně si lze přivézt vlastní, ale pokud se vám je nechce složitě skládat do kufru auta, můžete využít služeb zdejší půjčovny. Sáňky vás vyjdou na pět eur, počítejte ale i s dalšími penězi na zálohu.
Tip:
Vrchol Velkého Javoru nabízí dokonalý kruhový výhled na Bavorský les i Šumavu a také dvě ledovcová jezera – Velké a Malé Javorské. Nahoře stojí vojenské zařízení protivzdušné obrany se dvěma radarovými kopulemi postavené během studené války.
Sáňkování na Ještědu? Zní to atraktivně, ale nepočítejte, že nasednete úplně nahoře u vysílače. Dráha, která funguje v rámci Ski areálu Ještěd, začíná o něco níže – na Černém kopci u horní stanice lanové dráhy Skalka. Zajímavý je však cíl trasy – po více než třech kilometrech jízdy a propadu o 355 výškových metrů se objevíte dole ve městě u tramvajové zastávky Horní Hanychov. Dráha má navíc dvě odlišné podoby – její první úsek představuje prudký padák na Pláně pod Ještědem, pak už cesta do údolí klesá mnohem rozvážněji. Sáňkaři se po svazích Ještědu proháněli už za časů habsburské monarchie. První závodní sáňkařská dráha tu vznikla v roce 1910. Původně byla dřevěná, měřila 3300 metrů a konalo se zde mnoho mezinárodních závodů. Postavil ji Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, což bylo sdružení, které vzniklo z popudu továrníka Adolfa Hoffmanna, jinak též majitele tehdejšího hotelu na vrcholu Ještědu.
Tip:
Kdo by neznal ikonický vysílač na Ještědu od architekta Karla Hubáčka?! Postaven byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století a na vrcholu nahradil původní vyhořelou horskou chatu. Zajímavé je, že právě její někdejší majitel se před první světovou válkou zasloužil také o rozvoj sáňkování na Ještědu tím, že podporoval stavbu dráhy dolů do Liberce.
Černá Studnice je se svými 869 metry nejvyšším vrcholem Černostudničního hřebene Jizerských hor. Turisty lákala vždy, dvojnásob to ale platí od roku 1905, kdy na jejím vrcholu vyrostla chata s rozhlednou poskládanou až z tři tuny vážících žulových kvádrů. Věž je vysoká 26 metrů a nahoru vede skoro stovka schodů. Od roku 2016 mají turisté v zimě o důvod navíc, proč se na zasněžený vrchol vypravit. Z Černé Studnice vede přírodní sáňkařská dráha, která měří téměř čtyři kilometry a má více než třísetmetrové převýšení. Cíl je u lyžařského vleku Filip ve Smržovce, kde si také člověk může vypůjčit saně. Půjčovna funguje i přímo na vrcholu hory. Samotný vstup na dráhu není nijak zpoplatněn. Na saních svištíte po lesních cestách. Pomalejší úseky, kde se můžete v poklidu kochat okolní přírodou, se střídají s těmi, na nichž jezdcům pomalu tečou slzy. Sáňkařská dráha je určena všem nadšencům od těch nejmenších až po seniory. Počítejte ale s tím, že jízda na dráze je na vlastní nebezpečí a cesty nejsou uměle osvětleny. V jednom místě se navíc trasa kříží se silnicí. Tady se raději doporučuje zastavit a ze saní na chvíli sesednout.
Tip:
Ze žulových kvádrů není poskládána jenom rozhledna na Černé Studnici, ale i jiná stavba ve Smržovce. Fandům železniční historie ji nemusíme dlouze představovat – jedná se o jeden z nejkrásnějších viaduktů v Česku. Stavba devítiobloukového mostu byla dokončena v roce 1894. Na povel ji tehdy měli zkušení italští stavitelé.
Kromě rekreační dráhy z Černé Studnice má Smržovka pro sáňkaře také známou dráhu závodní. Její trasa byla vytyčena už krátce před první světovou válkou, současná podoba pak pochází z let 1972 až 1975. Dráha je dlouhá přes kilometr a má převýšení 82 metrů. Jezdci tady dosahují průměrné rychlosti 79,6 km/hod. Ledovým korytem se v minulosti proháněl také smržovský patriot, známý kreslíř a humorista Petr Urban. Dobře se ví, že Petr Urban je sedmnáctinásobným mistrem republiky v jízdě na saních a poslední titul získal v padesáti letech. Zúčastnil se olympiád v Calgary (1988) a v Albertville (1992). Ne každému je známo, že na saních jezdí a jezdila prakticky celá jeho rodina. I jeho otec Horst měl dva ‚zářezy‘ ze zimních olympijských her, stejně jako strýc Roland. Mistry republiky se stali rovněž bratři Urbanovy matky. A kdoví, jestli v rodinné tradici jednou nebude pokračovat také Urbanova vnučka Melanie. Geny by na to měla z obou stran rodiny – její otec Lukáš Brož se už také na zimní olympijské hry podíval.
Zatímco v lesích nad Smržovkou se večerní jízdy nedoporučují, na svazích krkonošské Černé hory si jich můžete užít do sytosti. Ale ne sami – na Černohorskou sáňkařskou cestu, dříve zvanou Zvonková, se musíte vydat s placeným průvodcem. Během dne, od devíti ráno do čtyř odpoledne, se sem ale lze vyrazit zdarma. Cesta s převýšením 560 metrů je dlouhá tři a půl kilometru. Start najdete u horní stanice kabinkové lanovky na Černé hoře, konkrétně na rozcestí pod bývalou Sokolskou boudou. Trasa sáňkařské cesty hned čtyřikrát křižuje sjezdovky. Na těchto kříženích je třeba zabrzdit, sesednout ze saní a sjezdovku přejít. Jízda končí v Janských Lázních u dolní stanice kabinkové lanovky. Po stejné trase se na svazích Černé hory na saních jezdilo již před více než sto lety. Název Zvonková cesta snad pochází právě z dob, kdy byly rohačky vybaveny zvonečky, jejichž cinkot oznamoval ostatním návštěvníkům jízdu po této cestě a byl tak varováním před nenadálým střetem.
Tip:
V údolí ve Špindlerově Mlýně byste neměli vynechat procházku k vodní nádrži Labská, zvané též Labská přehrada. Vodní dílo bylo na Labi vybudováno mezi lety 1910 až 1916, především jako ochrana proti povodním.
Zatímco z Černé hory se v večer jezdí s čelovkami, v dalším krkonošském středisku mají trasu dobře osvětlenou. Sáňkařská dráha ve své dnešní podobě funguje ve Špindlerově Mlýně od roku 2001 a navázala tak na tradici původní ‚sněžné dráhy‘ z druhé poloviny 19. století. Pokud se vám nechce tahat saně na zádech, ani tady nemusíte. V každé vstupence na dráhu je zahrnuto vyvezení autobusem na start i půjčení saní. Start rolbou denně upravované sáňkařské trasy se nachází nedaleko Špindlerovy boudy – u Vojenské zotavovny Malý Šišák. Cíl leží na Dívčích lávkách, asi patnáct minut chůze od centra města. Dole v cíli budete mít za sebou skoro tři kilometry jízdy a čtyřsetmetrové převýšení.
Na dohled od majestátního Králického Sněžníku se nachází naše poslední sáňkařská zastávka – moderní lyžařské středisko Dolní Morava. Také tady, na pomezí Čech a Moravy, si můžete užít sáňkování po západu slunce na dva a půl kilometru dlouhé osvětlené trati. Startuje se po uzavření sjezdovek od horní stanice lanovky U Slona, na té dolní vám půjčí speciální sáňky s brzdou. Dráha byla otevřena před deseti lety, později byla pro větší bezpečnost po celé délce rozšířena o metr až dva. Tak nasadit helmu, lyžařské brýle a hurá do údolí!
Tip:
Podle návrhu architekta Zdeňka Fránka byla na Dolní Moravě v nadmořské výšce 1116 metrů vybudována unikátní Stezka v oblacích. Rozhledna byla otevřena před pěti lety. Ze samého vrcholku se otevírají výhledy na celý masiv Králického Sněžníku s malebným údolím řeky Moravy i na hlavní hřeben Jeseníků, Suchý vrch a také Krkonoše.
Venkov a styl
