Jeden víkend ukázal, že na to, abychom si užili oblast Krušnohoří, není třeba čekat na sníh. V létě a na podzim si naopak mnohem víc vychutnáte cestu pěšky či na kole obklopeni nekončící řadou stromů, péči lázeňských procedur i dobrodružné výlety do podzemních chodeb.
TEXT: Iveta Vařečková
Z Prahy odjíždím v pátek kolem desáté, abych v pravé poledne díky odbočce jen letmo zahlédla okraj Karlových Varů a po dvaceti minutách vjela do Jáchymova, brány Krušných hor. V lázeňském městě nedaleko hranic s Německem jsem poprvé, a tak začnu jeho návštěvu v muzeu. To se nachází v budově Královské mincovny ze 16. století. Obklopena sbírkou téměř pěti set minerálů, které se v této oblasti našly, si uvědomuji, že skoro všechny vzestupy i pády Jáchymova jsou spojeny s nalezištěm minerálů. To svého času zajistilo příliv odborníků i nárůst obyvatel.
Stříbrná horečka a ražba mincí na začátku 16. století osadu nazvanou Údolí svatého Jáchyma proslavily. I v první polovině 20. století se o Jáchymově mluvilo, ne už však příliš v pozitivním duchu. Nejdříve zdejší oblast přilákala Adolfa Hitlera, jehož snem bylo vyrobit atomovou bombu. Odborníci, které sem povolal, mu naštěstí přání nesplnili. Poté, po obsazení země Rudou armádou, režim do zdejších uranových dolů nasadil vězně, kteří tu dřeli a žili v nelidských podmínkách. Práci horníků, i těch nedobrovolných, mám možnost poznat díky návštěvě jáchymovské Štoly č. 1 z 50. let 20. století, která se nachází sto metrů od dolu Svornost. Štola je snadno přístupná, a přestože je v ní chladněji, jdeme s průvodcem po rovině a nepříliš daleko, a tak se nedivím, že její návštěva je oblíbená i u dětí. Průvodce pan Dvořák nám zasvěceně a zároveň s lehkostí vypráví i ukazuje kromě různých druhů výztuže štol a dobývacích technik i katry – mříže či ostnatý drát.
Když se opět vrátím na čerstvý vzduch, využiji tipu místních a navštívím Krušnohorskou apatyku. Manželé Bílkovi tu prodávají i vlastní bylinné lektvary, mastičky a oleje. Už babička Kateřiny Bílkové sběrem a sušením rostlin z okolních pastvin a luk pomáhala lidem i zvířatům, a nejinak je tomu dnes. Rychlé objednávky tu však nemají příliš v oblibě. Rádi se zákazníkem mluví a společně s ním hledají cestu k uzdravení.
Moje další kroky vedou do Knihovny Latinské školy. V nádherných sklepních prostorách jsou k vidění vzácné exponáty, mezi nimiž figuruje Starý zákon ze 13. století či neobvyklými rozměry i historickou hodnotou výjimečný renesanční zpěvník a takzvané libri catenati – knihy s řetězem. Až se zdá, že jsem se ocitla zpátky v době, kdy Jáchymov byl jedním z center renesance a vzdělanosti v Království českém. V knihovně je i hudební místnost a knihařská dílna, ve které budou probíhat workshopy. Večer, kdy relaxuji v bazénu a saunách místního aquacentra, už ničím nepřipomíná bouřlivou minulost města. Přesto na něj pro jistotu z výšky dohlížejí ze všech stran jehličnaté lesy, jeho věrní strážci.
V sobotu ráno se vydávám na průzkum zdejší přírody. Stačí popojet tři kilometry od Jáchymova a jsem u lanovky směřující na vrchol Klínovce, nejvyšší hory Krušných hor. Po pár minutách se ocitám ve výšce 1244 metrů nad mořem. Ale chci ještě výš, a tak vystoupám na rozhlednu, která v roce 2013 prošla rekonstrukcí. Stavba ve tvaru osmibokého jehlanu nabízí panoramatický výhled na hřebeny Krušných hor, Podkrušnohorskou hnědouhelnou pánev, Doupovské hory i Slavkovský les. Mlžný opar přede mnou bohužel skryje slibované vrcholky Šumavy, snad příště...
K cestě do údolí opět využiji lanovku a zahlédnu tak spoustu nadšených cyklistů, kteří se z Klínovce řítí střemhlav dolů. V cíli jsem o něco později než oni, pro svoji dávku adrenalinu si však jedu jinam. Zaparkuji necelý kilometr od rozhledny Blatenský vrch, nejstarší stavby nacházející se na vrcholu Krušných hor.
Tip redakce:
Čtyři stupně obtížnosti nabízí stezky Trail Parku Klínovec, celkem 30 km trailů. Rodiny s dětmi i zkušení jezdci začínají na vrcholu a končí dole u lanovky.
Cestou k ní mě chlácholivě obklopí klid lesa, zpěv ptáků a vůně rostoucích hub. Rozhledna z betonu a dřeva tu dnes kromě kiosku s občerstvením stojí osamoceně. Pryč je č̌as, kdy jí společnost dělal hotel s tanečním sálem a podzemními garážemi. Z výšek se pak vydávám zhruba tři sta metrů k Ledové jámě. Velmi úzká a patnáct metrů hluboká propadlina vytvořená těžbou cínové rudy mě i v teplém dni příjemně zchladí a připraví na ještě větší přírodní podívanou. O pár kroků dál fascinovaně shlížím na Vlčí jámu, která byla původně dolem Wolfgang a kvůli sesuvu půdy je nepřístupná. Okouzlující místo je přes 120 metrů dlouhé a patnáct metrů široké. Na jediném místě v Česku tu mezi obrovskými balvany roste i mech měďovka Mielichhoferova, vázaný na odkryté žíly rud mědi. Vracím se k blatenské rozhledně a poté k autu, abych po pár kilometrech zastavila v nedaleké Horní Blatné.
Tip redakce:
Nejvýše položená rozhledna Krušných hor působí vedle 56 metrů vysokého televizního vysílače téměř nenápadně. Přitom za dobrého počasí dohlédnete až do Prahy.
V renesančním městě se čtvercovým náměstím se nachází hned několik restaurací. Od roku 2018 město turisty baví i obří lavičkou vysokou téměř tři metry. Můžu poděkovat členům spolku Vavřinec za nápad i chvilku tělocviku – vyskočit na ni se mi povedlo až na čtvrtý pokus.
Na pochopení výroby kožených rukavic bych asi potřebovala mnohem víc času, a tak na radnici v Abertamech jen mlčky obdivuji umění zkušených žen a prohlížím si zdejší stálou expozici. Ukázky tu probíhají vždy poslední sobotu v měsíci a dnes už jen připomínají slavnou dobu, kdy se v městečku rukavičky vyráběly a poté vyvážely do celého světa. Před druhou světovou válkou tu jejich produkce zaměstnávala kolem jedenácti tisíc lidí. Když pak byla v roce 1998 výroba přesunuta do Dobříše, zůstaly jen vzpomínky místních na 150 let dlouhý příběh.
Poslední večer v Jáchymově toužím relaxovat. Nejen Češi, ale i Němci či Arabové si pochvalují účinky zdejších radonových koupelí, které potvrzují i mnohé studie. Pomáhají proti chronickým bolestem pohybového aparátu, velkou úlevu tu pociťují lidé s Bechtěrevovou chorobou. Ve vaně napuštěné minerální vodou s obsahem radonu ležím takřka bez hnutí, aby léčivý chemický prvek předčasně nevyprchal. Po následném krátkém odpočinku pod teplou dekou se však ke svému překvapení cítím unaveně. Jde prý o důsledek aktivování imunitního systému. Pro zlepšení zdraví se však doporučuje dvanáct, ale ne víc než dvacet čtyři opakování za rok. Mě však i jedna koupel dokáže zpomalit. Začnu chápat slova číšníka, který mi v neděli u snídaně prozradí, že se v Jáchymově přestal bát stáří: „Každý den tu vidím, jak si senioři umí život užívat a pečovat o své zdraví.“ O tomtéž si mohli horníci, kteří pracovali ve štole Johannes, nechat jen zdát.
Do jejích chodeb vstupuji za doprovodu geologa Tomáše Malého obuta do vysokých holínek a s helmou na hlavě. Vybrala jsem si základní trasu. Ta velká, která trvá kolem tří hodin, je určena opravdovým milovníkům dobrodružství. Historické dílo zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO mi i tak ukáže důkaz trpělivosti mužů, kteří tu kdysi dobývali rudy cínu, železa, mědi a později i zinku. Jedinou zdejší výztuží je dřevo. Mnohdy se musím sklánět, voda mi občas dosahuje až k lýtkům. Přitom právě tady staří horníci během šestihodinové směny vylomili želízkem a mlátkem mnohdy jen půl druhého centimetru horniny! Obdiv proto patří komoře, široké dvacet a dlouhé pětašedesát metrů, jejíž ražba trvala desítky let. Její unikátnosti si všimli i netopýři, kteří si jednu z největších podzemních komor na světě oblíbili a na zimu se sem pravidelně vracejí.
Cestou od štoly, se čtyřmi hřiby kováři, které jsem našla, si připadám jako na konci světa – všude jen stromy či vřesoviště. Občas mě minou cyklisté a běžci. Název města Boží Dar mě tak nepřekvapí. Právě tady vyřizuje před Vánocemi Ježíšek svou poštu. Do prosince je však daleko, a tak je lepší si s dětmi koupit v infocentru notýsek s úkoly a vydat se na Ježíškovu cestu, buď okruh 12,9 km či 5,6 km. Já své putování po Krušných horách zakončím na naučné stezce Božídarské rašeliniště. Chůzí po chodníčku míjím louky a během cesty se snažím zahlédnout střevlíka. Ten jinak z Krušných hor v souvislosti s těžbou rašeliny vymizel. Tomuto místo ale zůstal věrný a já se mu vůbec nedivím.
Tip redakce:
Slavnostně otevřena byla štola Johannes na Zlatém Kopci v dubnu 2015. Mimořádně zachovalý komplex historických důlních děl a podzemních komor se v zimě stává rájem pro netopýry, a to hned pro devět druhů. Nejčastěji jde o netopýra velkého a Brandtova.
Venkov a styl
