Napůl cesty mezi Ostravou a Hrubým Jeseníkem leží kraj, který stále mnoho turistů míjí. Dělají přitom velkou chybu – Opavské Slezsko je kouzelným místem.
TEXT: Libor Hruška
Celkem pětkrát navštívil české země proslulý německý hudební skladatel Ludwig van Beethoven. Autor Ódy na radost a Osudové koncertoval v Praze i v západočeských lázních, zatoulal se ale i dál na východ – na panství knížete Karla Aloise Lichnovského do Hradce nad Moravicí. Lichnovský byl významným hudebním mecenášem, kromě Beethovena udržoval styky také s Wolfgangem Amadeem Mozartem nebo spisovatelem Johannem Wolfgangem von Goethem. Beethoven nedaleko od Opavy pobýval dvakrát, a to v letech 1806 a 1811. Během pobytů na hradeckém zámku zkomponoval několik skladeb, přičemž inspiraci čerpal v prostorách zámku, zámecké zahradě i jejím okolí. Některé z děl dokonce věnoval přímo Lichnovským.
Právě tomuto šlechtickému rodu vděčí zámecký komplex za svou současnou podobu. Skládá se ze dvou oddělených částí – tou starší je takzvaný Bílý zámek. Z 19. století pak pochází zámek Červený s ikonickou cihlovou vstupní branou a všudypřítomnými romantickými věžičkami. První zmínky o Hradci přitom pocházejí z poloviny 11. století. Po velkém požáru započal s velkorysou výstavbou nového hradu král Přemysl Otakar II. Gotický hrad byl později přestavěn na renesanční a poté barokní zámek, poslední velká úprava byla v empírovém slohu. Při budování novostavby Červeného zámku v letech 1872 až 1895 sáhli Lichnovští po režném zdivu a tehdy módní novogotice. Inspirace severoněmeckými hrady je patrná na první pohled, architekti vykouzlili dokonalý kýč. Tato část hradeckého zámku bývá označována za jedno z nejpohádkovějších míst Česka, přitom nescházelo mnoho a Červený zámek nadobro zmizel z povrchu zemského. V roce 1939 chtěl tehdejší majitel zámku Vilém Lichnovský celý komplex budov vzhledem k vysokým nákladům na údržbu zbourat. Památkové úřady však naštěstí byly proti.
Hradec leží jižně od Opavy a za dalším z nádherných zámků je třeba vydat se z města na východ. Kravaře leží necelých osm kilometrů od centra Opavy, mají téměř sedm tisíc obyvatel a krom zdejšího zámku tu stojí za návštěvu také anglický park, který barokní památku obklopuje. Část jeho plochy dnes zabírá golfové hřiště. V zeleni se topí i třetí z ‚opavských‘ zámeckých perel, pro mnoho lidí stále neobjevená Raduň. Kromě anglického parku se raduňští zahradníci museli od první poloviny 19. století starat také o klasicistní oranžerii. Ta je dnes jednou z hlavních atrakcí zámeckého areálu, i ona přitom už měla namále. Chátrala od první republiky a v padesátých letech minulého století se dokonce propadla její střecha. Podobně na tom ostatně byl po zestátnění v roce 1947 celý areál raduňského zámku. Vnitřní vybavení bylo rozkradeno a zámek se proměnil v zemědělské učiliště. Později sloužil pro potřeby obce jako mateřská a základní škola, tělocvična a dokonce zde bylo zřízeno kino. Celková rekonstrukce započala před čtyřmi destíkami let a Raduni se postupně vrátil její někdejší lesk.
Nejen procházkami po zámeckých parcích živ je turista. Opavské Slezsko nabízí i mnoho dalších atrakcí. Bylo by velkou chybou vynechat srdce celé oblasti – skoro šedesátitisícovou Opavu. Město ležící co by kamenem dohodil od česko-polských hranic bylo původně centrem Opavského knížectví od časů Marie Terezie až do první republiky, pak hlavním městem rakouského, respektive československého Slezska. Sídlí zde Zemský archiv, Slezské zemské muzeum, Slezské divadlo či Slezská univerzita. Mezi významné památky patří mimo jiné chrám Nanebevzetí Panny Marie a veřejnosti přístupná radniční věž Hláska.
Opavsko, to je ale i nádherná příroda Nízkých Jeseníků. Nejhodnotnější území turisté najdou v údolí řeky Moravice mezi Hradcem a přehradou Kružberk. Řeka si tady vyhloubila kaňon, který je místy až 120 metrů hluboký. Údolní luhy střídají dubovohabrové háje a nehostinná skaliska. Celkem je v údolí Moravice víc než deset lokalit s výskytem vzácných rostlinných druhů. V úplné divočině samozřejmě nejsme, i tady turista na každém kroku narazí na stopy lidské činnosti. Ukrývají se tu například zříceniny hradu Vikštejn nebo dosud funkční technická památka – Papírenský neboli Weiss-huhnův náhon. Ten je dlouhý 3600 metrů a na jeho toku jsou čtyři ručně ražené tunely a dva akvadukty. Náhonem se dopravovalo dřevo do velké papírny v Hradci.
Dál proti proudu Moravice leží již zmiňovaná Kružberská přehrada zbudovaná mezi lety 1948 a 1955. Původně měla zásobovat vodou ostravské průmyslové závody, nakonec slouží jako zdroj pitné vody. Trasa přívodu vody do Ostravy je dlouhá čtyřicet kilometrů a v první části probíhá třináctikilometrovým tunelem. Koupat se v přehradě nedá. Kdo se chce osvěžit, musí se vydat podél Moravice směrem k Jeseníkům, kde byla koncem minulého století postavena nádrž Slezská Harta.
Podhůří Jeseníků v minulosti člověk přetvořil i jinak – krajina je tu dodnes plná hald, štol a lomů připomínajících těžbu břidlice. Ta je sice už deset let minulostí, místní si ale hornickou tradici dodnes hrdě připomínají. A aby ne, vždyť břidlici z Opavska lze najít na významných stavbách po celém Česku i v okolních státech, mimo jiné na střeše pražského Národního divadla.
Kde jinde by mělo fungovat specializované Muzeum břidlice než právě na Opavsku, jemuž se přezdívá Krajina břidlice?! Založeno bylo v městečku Budišov nad Budišovkou v budově bývalého vodního mlýna. Návštěvník si tu může vyzkoušet prastarou profesi štípačů břidlice a odnést si domů vlastnoručně vyrobený suvenýr. Vedle muzea je kamenný most přes Budišovku se sochou svatého Jana Nepomuckého z roku 1725.
Venkov a styl
