Velká holka

„No jo, to víte, nám malejm nic nesedne,“ přitaká ochotně prodavačka. Dívám se na sebe do zrcadla a prohlížím si toho neforemného medvěda v nepadnoucím zeleném svetru. A na ramínku přitom vypadal tak skvěle! Úplně v tu chvíli vidím malou drobnou postavičku, na které by tenhle zelený svetr vypadal tak šik a sexy, jak bych v něm chtěla vypadat já. Jenže nevypadám, protože měřím metr osmdesát, mám ramena jako vzpěrač a na mých dlouhých končetinách vynikne každý špatně střižený detail. Nejvyšší čas uvést mýtus o vysokých holkách, kterým se všechno daří, všechno jim sluší a vše mají v životě jednodušší, na pravou míru! Takže…

Dá se říct, že jsem odmalička byla velká. Nebo alespoň o kousek větší než ostatní. Tak do první třídy mi to bylo fuk, ale když to začali komentovat příbuzní, známí, a později i cizí lidé čím dál častěji, začalo mi to vadit. Uvnitř jsem totiž vždycky byla přecitlivělý introvert a jakákoli nežádoucí pozornost mi nedělala dobře. Na školní fotografii jsem musela stát uprostřed, jako stožár s křečovitým úsměvem, a když jsem později pár kilo přibrala, proměnila jsem se ve smutnou velrybu. Doufala jsem, že se můj růst jednoho dne zastaví, a při oslavě patnáctých narozenin jsem si přála jediné: abych se ustálila na svých 172 centimetrech, které mi přišly ještě jakž takž snesitelné. Jenže přání se mi splnilo až o dalších devět centimetrů později. To už mě poznámky okolí přiváděly k šílenství.

Jako každá křehká dívčí duše jsem utíkala k četbě, jenže v každé druhé knížce vystupovala drobná malá hrdinka, která vypadala jako malé ptáčátko, ale síly, energie, odhodlání měla za tři, a navíc ji k tomu zdobila hříva nepoddajných vlasů. Moje vlasy byly slabé a tenké, stejně jako jsem byla slabá já. Navíc mě pronásledovala únava, pánbůh zřejmě veškerou energii rozdal všem těm malým vlasatým ptáčátkům, a na nás velké ptáky nezbylo nic, takže musíme vláčet své velké tělo, a navíc utrácet peníze za kvalitní kadeřníky a pěnové tužidlo!

Byla jsem nápadná, a tudíž snadno zapamatovatelná, a pokud jsem šla čirou náhodou (kterých na střední výrazně přibylo) za školu nebo si třeba zapálila v hloučku ostatních spolužáků cigaretu, byla jsem okamžitě identifikována a odhalena.

Co se týče prvních lásek, musela jsem si na rozdíl od svých roztomilých malých spolužaček dostatečně dlouho počkat na odvážného rytíře, který se mě nebál oslovit i přesto, že jsem ho mohla srazit jedinou ranou k zemi.

Tašku, kufr a nákupy jsem si samozřejmě musela nosit vždycky sama, protože velká žena rovná se silná žena, což v mém případě sice neplatilo, ale neměla jsem sílu to nikomu vysvětlovat. Když jsme jednoho letního večera zhlédli s mými přáteli nějaký katastrofický film o konci světa a pak venku u ohně hypoteticky rozebírali, co bychom dostali za úlohy, kdybychom byli poslední přeživší, byla mi mým vlastním přítelem přidělena práce na poli (on by byl knihovníkem).

Má křehká a přecitlivělá duše trpěla a občas jsem ji zaslechla, jak kvílí a bloudí mým velkým tělem a nemůže najít útulný koutek, kam by si zalezla. Postupem let jsem si zvykla, že se od velké holky očekává, že se o sebe vždycky dokáže postarat, a navíc bude ochraňovat menší kamarádky. Musela jsem se vyrovnat i s tím, že se z menších kamarádek občas vyklubaly potvory, a z menších kamarádů zakomplexovaní pitomci.

Tisíckrát jsem se praštila do hlavy o nízká futra, milionkrát jsem odpověděla na otázku, kolik měřím, a jednou jsem se cítila jako monstrum, když se přede mnou křižovala babička na sicilském venkově.

Na svých sto osmdesáti centimetrech nevidím opravdu žádnou výhodu, která by mi zjednodušila život, kromě toho, že jsem se naučila dívat se na svět s nadhledem. Ale pořád mě štve, že než seženu něco, co mi opravdu sedne, a boty, do kterých se vejdu, musím obejít třikrát víc obchodů než ta malá ptáčátka, kterým padne všechno!