Prudička v nás

„Takže ty tedy do té hospody půjdeš? No dobře! Já jen že nevím, jestli budu doma, až se vrátíš.“ Žena se významně nadechuje, spíš nadouvá jako holub doupňák, mluví pomalu, dělá pomlky, ráda by hovořila hlubším nehysterickým hlasem, ale jí samotné je jasné, že od fistule ji dělí zhruba dvě věty.

„A kde budeš, prosím tě? Ráno jsi říkala, že musíš dopsat zprávu pro šéfa a že budeš ráda, když půjdeš spát do půlnoci.“ Muž je upřímně překvapený. Údiv vůbec nehraje. Protože žena mu přece říkala, že musí pracovat! A když někdo říká, že musí pracovat, tak přece musí pracovat, to je snad naprosto jasné.

„Kde budu? Podívej, pokud ty BUDEŠ v hospodě, tak tě nemusí zajímat, kde BUDU já. A možná prostě nebudu. Už NIKDY!!!“ Žena piští a přeskakuje jí hlas. Zároveň samu sebe nechápe, proč by neměla být doma večer a proč by proboha měla zmizet z domu navždycky. Protože tohle ji ani ve snu nenapadlo.

A hlavně vůbec netuší, proč to vlastně všechno říká. Muž stojí, má pootevřenou pusu, trochu vyvalené oči a slabě trhá hlavou ze strany na stranu (jako že nevěří uším a vlastně ani očím). Možná všichni muži na světě stojí v takové situaci s pootevřenou pusou a vyvalenýma očima. Prostě proto, že jim absolutně není jasné, proč by měli být opuštěni, když ještě odpoledne dostali pusu ve dveřích, kynuté knedlíky na stůl a úkol zaplatit v bance rodinnou dovolenou.

Nechápou, co se vlastně stalo, vždyť chodí do hospody každý čtvrtek. Pravda, některá páteční rána bývají nezvykle tichá, až na výraznější bouchání dveřmi a nádobím, ale nikdy si zvuky nezvuky nedali dohromady se čtvrtečním večerem u piva.

Zmalovaný čůzy

Tohle všechno bychom v normálním stavu samozřejmě nevypustily z pusy. Jenže pak přijde den, kdy v rámci PMS tělo vychrstlo kýbl splašených hormonů, zjistily jsme, že vráska v koutku úst už skutečně není jen mimická a že nedopneme kalhoty z loňského roku. A tenhle koktejl vytvoří v hlavě smrtící scénář.

Jasně, chodí do hospody a osnuje tam rozvod kvůli nějaké ohavné škebli (jedno které) a všichni se tam včetně vyhazovače společně smějí, jaká jsem chudinka/naiva, a škeble se chechtá nejvíc. Co na tom, že manžel sedí tři hodiny s kamarádem z vojny v prázdném výčepu, z toho dvě hodiny mlčí, házejí do sebe půllitry a hodinu střídavě nadávají na práci a vzpomínají na bojový výcvik.

Naše katastrofická vize, která se ani molekulou neblíží realitě, odstartuje samovytáčení, které nakonec skončí totálním zpruzením nicnetušícího okolí.

Chvilka vítězství (to jsem mu to nandala) má délku nanosekundy, je-li vůbec nějaká. Protože celou dobu si nejenže uvědomujeme, že plácáme naprosté blbosti, ale zároveň víme, že několik minut po tom všem budeme hořce litovat, spílat si do meger, pitomých hus a nesnesitelných ženštin.

V další fázi si začneme sypat popel na hlavu před ním. Většinou ale musíme vydržet, než přijde z hospody. Ty tři hodiny jsou dlouhé jako čtrnácté století a mučivější než utrpení Tantala: takže teď si v tý hospodě vážně někoho najde, protože žít s takovou čůzou, jako jsem já, by mohl jen masochista. Auuuuu. Proč jsem to, proboha, říkala?

Chudáci děti

Podobně vypouštíme z pusy i další perly, například směrem k dětem. Říkáme věty kdysi slýchané od našich. A to jsme se zaklínaly, že až budeme velké a budeme mít své vlastní potomky, v životě je od nás neuslyší!

Ale uslyší, no jejej. Pronášíme to samé a častěji, než používáme zubní kartáček. „Nebreč, nebo tě plácnu, abys měl/a proč“ nebo „Počítám do tří“, případně „Počkej, až budeš mít vlastní děti“ a „Nejdřív práce, potom zábava“ či „Tohle by ti žádná jiná matka netolerovala“. Brrr.

Proč to, proboha, děláme? Jsme hnusné, ovšem především samy na sebe. Někde uprostřed nás se krčí malé dítě, drží si hlavu v dlaních a vyděšeně kouká. Tohle jsem já? V tuhle prudící semetriku jsem se proměnila?

Ty bestie emoce

Psycholog Tomáš Vašák má pro nás, prudičky, dvě zprávy, jednu dobrou, druhou špatnou. Navzdory tradici začnu tou lepší. V tu chvíli s tím nejde nic dělat, tělo rozhoduje za nás. „Emoce jsou rychlejší než myšlení. Vždycky nemáme šanci proud podobných vět zastavit nebo regulovat. Jsme obětí vlastní rychlosti a citů,“ vysvětluje.

Jenže! Nefanděme si, že za to vlastně nemůžeme, protože v určité chvíli si začneme všechno uvědomovat, a stejně nevezmeme zpátečku. „Je to signál, že chceme druhému ublížit. A taky že jsme trochu zbabělci, kteří neumějí vyjádřit polopaticky, co chtějí, a používají zástupné problémy,“ říká Tomáš Vašák. A bere si za příklad shora uvedenou partnerskou hádku. „Žena tím vlastně chce říct: ráda bych, abys byl se mnou, a bojím se, že pro tebe nejsem dost dobrá a někdo mi tě odloudí. Takhle to ale vyjádřit nedokáže, připadá jí to moc vážné. Tak raději narafičí hádku,“ uvádí psycholog. Jenže takhle dosáhne pravého opaku, nikdo s takovou hašteřivou ženskou dobrovolně nebude. Podle Vašáka mají sklon k takovým reakcím lidé emotivnější, rychlejší, kteří se na sebe neumějí podívat s odstupem, zkrátka se berou moc vážně.

Můžeme se naučit reagovat jinak a ovládat svoje emoce? „Jistě, všechno se dá natrénovat,“ uklidňuje Tomáš Vašák. Základem je, abychom to chtěli sami změnit. „Pak se musíte naučit zpomalit komunikaci. Místo toho, abyste hned vylítli jak papíroví čerti z krabičky, položte otázku – třeba kdy se vrátíš. Anebo se prostě jen zhluboka nadechněte a počítejte do deseti, než něco řeknete,“ radí.

Taky by nám mělo dojít, co svým chováním získáme, a co ztratíme. Když budeme nevlídní a hádaví, nikdo s námi nebude chtít být. Zároveň je nutné získat nadhled nad světem. „Některé věci tím pro vás přestanou být důležité. Dítě se rozpláče, když se nemůže dívat na televizi. Dospělý ne, ten už ví, že se neděje nic hrozného, kvůli čemu by měl vyvádět,“ doplňuje Tomáš Vašák.

Hurá. Z toho vyplývá, že s přibývajícím věkem tahle odporná vlastnost sama vymizí. „Neradujte se předčasně,“ směje se psycholog, „po sedmdesátce nám začne vylézat znovu náš původní dětský mozek, a je to zpátky.“

Hm. Jako bych vám pořád neříkala, že život není žádná legrace!