Nechcete je? Zn. ZADARMO!

Nervy mohou selhat každému, utěšovala jsem se, když během jedné sychravé zimy selhaly mně a použila jsem na devítiletého syna poněkud nepřiměřený tělesný trest v nikoli liduprázdném podniku KFC. Z pohledu přihlížející veřejnosti (a že se rozhodně přihlížet nestyděla) jsem musela být za totální hysterku: seřezala jsem syna za to, že bez mého dovolení začal brát z pultu brčko. Nikdo pochopitelně netušil, že jsem rozvedená, poněkud unavená matka dvou chlapců, s nimiž jsem zrovna strávila neskutečně náročnou sobotu a že došlo na ono pověstné „tisíckrát nic umořilo osla“. 

 

Díky bohu, že tehdy veřejnost neznala historky o norské sociálce, dneska by možná někdo zavolal tu naši. A jak jsem dopadla? Nakonec jsem musela do prosincové tmy potupně vyrazit pro dítě, které vyběhlo ven se vzpurným výkřikem, že odchází z domova. Mateřské pudy mě nakonec naštěstí přiměly syna najít, i když holý rozum velel, aby člověk někam zalezl a uklidnil se nejméně dvěma dvojkami červeného… 

 

Tuhle historku dává k lepšímu jeden můj kamarád. Měli v té době holčičku starou něco přes dva roky, bystrou a ukecanou. A kromě toho i minimální sexuální život – bydleli totiž v malém bytě, holčička se budila ze spaní při každém hlasitějším zvuku a ráno vstávala asi tak v pět. Naděje na něco lepšího než rychlovku páru svitla, když se rozhodli, že pojedou na víkend k manželčiným rodičům, kteří bydleli přes půl republiky a předem hlásali, že si chtějí vnučku konečně užít. V pátek večer se holčičky skutečně ujali a Tomáš se ženou se vydali do baru. Vrátili se s výbornou náladou, ovšem z milování nebylo nic, protože rodiče sice vnouče uspali, ale chtěli si s návštěvou povídat. Ráno to vypadalo lépe – holčička se vzbudila a dle instrukcí se sama vydala za babičkou a dědou. Tomáš se ženou ještě chvíli vyspávali, pak se konečně začali mazlit. V tom ale klika cvakla, dveře letí a babička s vnučkou nesou snídani… „Malá říkala, že nespíte a chcete kafíčko,“ švitořila babička, dokud jí nedošla řeč. Podotýkám, že žena pochází z echt katolické rodiny, kde se i dospělí tváří, že věří na vránu a čápa. 

 

Velkou zkouškou rodičovské odolnosti je nepochybně batolecí období vzdoru. Pokud máte pocit, že jste ho zvládli skvěle, pak vězte, že vaše dítě žádné takové období nemělo. To, že občas dupalo nohou a vzteky zmodralo, se nepočítá – pravý batolecí vztek, který působí jako ta nejlepší antikoncepce a kvůli němuž bude přibývat míst, na kterých se budete chtít propadnout do země, vypadá úplně jinak. Dítě při něm leží na zemi, neartikulovaně řve, kvůli nedostatku vzduchu z pláče se zalyká, nebo dokonce omdlévá. Krom toho se vás snaží kopnout do hlavy nebo do břicha, kdykoli se k němu přiblížíte, abyste ho zvedli. Můj nejmladší syn se vztekal maximálně jednou týdně, zato velice efektně. Jednou jsem ho musela vzít na gynekologii, kam jsem šla na rutinní kontrolu, s tím, že tu chvíli posedí v kočárku. Bohužel mu sušenka došla dřív, než skončilo vyšetření, takže jsem ho s nohama na opěradlech gynekologického křesla pozorovala, jak brunátní, leze z kočáru a kácí vybavení ordinace.

 

 

Osobně nepovažuju dětské hlášky za příliš nebezpečné, ale možná jsem toho prostě zažila málo – moje malé dítě má na kontě jen kadeřnici, které během stříhání vysvětlovalo, že na sobě má triko od pyžama, protože doma jiné čisté triko prostě nemáme (kecal, samozřejmě). Moje známá nicméně tvrdí, že když se potomek začne prarodičů vyptávat, kdy umřou a zda jeho rodiče zdědí dům, je to hodně perná chvilka. Dobrá byla také roztomilá šestiletá dcera mého známého, kterou vzal z nedostatku jiných řešení s sebou do práce, a ona, holčička jedna bystrá, řekla během jeho porady s vedením všem kolegům v kanceláři, co o nich tatínek říká doma. 

 

Pamatuju si na to hmatatelné ticho, které nastalo, když mí známí na jakémsi společném setkání s dalšími rodinami začali popisovat dny a noci s kojencem, který pořád brečí. Pořád znamenalo dvanáct hodin denně, což člověka pochopitelně vyčerpá. Ticho nastalo po popisu, jak se otec rodiny uklidňuje představou, že toho malého nebohého tvorečka přikrývá polštářem, dokud nenastane kýžené ticho… Přiznávám, tehdy to zarazilo i mě – mimina přece občas brečí, ale představovat si něco podobného? No to snad ne! Také mně ale časem osud přivál dítě, které nešlo odložit, aniž by okamžitě spustilo uši a srdce rvoucí řev. Kdo nezažil, neuvěří.

 

Speciální kategorií jsou děti, které nepůsobí ostudu a pozdvižení jen slovy, ale rovnou činy. Nemusí hned shodit vázu z období dynastie Ming na školním výletě, stačí, když je pošlete na oslavu narozenin ke spolužákovi. „Dítě se vrátilo domů schlíplé, shodilo totiž lustr. Secesní. Stál třicet tisíc a rodina na jeho úhradě trvala,“ vyprávěla mi kamarádka. Její syn smí od té doby na návštěvy pouze do střídmě vybavených sídlištních bytů…