Mýtus o hodných mužích

Hodní muži jsou prý vlezlí, taky nudní a vůbec tak nějak tvarohovitě rozteklí a to my holky nechceme… Jasně že nechceme. Jenže ono je to trochu jinak. Skutečně hodný muž vůbec vlezlý není, protože když nemáme zájem, respektuje to. Není nudný, jen na potkání nevyřvává, jak je skvělý. A tvarohovitě rozteklý? No pardon, ale to snad s dobrotou vůbec nesouvisí.

A další mýtus. Hodní muži prý nejsou atraktivní, protože nosí v sandálech bílé ponožky, džínové hot pants a u břicha se jim skví ošuntělá ledvinka. Je to jako s tím tvarohem. Za á vkus a nevkus s charakterem nesouvisejí a za bé drsňáků v zaříznutých kraťasech bude stejně jako hodných mužů ve flanelce (a obráceně).

Nejdřív se necháme odtáhnout

Nejspíš jde o omyl – to, co je nám občas servírováno pod slovem ‚hodný‘, ve skutečnosti totiž znamená s odpuštěním ňouma. A to je samostatný druh. O něm řeč není. Protože hodný muž v pravém slova smyslu vypadá jinak! Třeba jako Nicholas Winton, zachránce židovských dětí, nebo sportovec a vzorný otec Roman Šebrle. Nikdo by se je neodvážil považovat za nudné, málo atraktivní, tvarohovité! Nebo třeba jako mladý učitel z gymplu, který založil volejbalový klub pro děti z dětských domovů, a další a další správňáci. Je jich spousta.

V koutku srdce po nich toužíme už v prenatálním věku. Jenže si musíme projít obdobím vzdoru, kdy máme za to, že šťastnou nás udělá jen lovec tahající ženy do jeskyní. Množné číslo není použité náhodou. Protože nehodný muž, po kterém vzdycháme v pubertě, adolescentním věku a rané dospělosti, nezůstává u jedné. I proto ho obdivujeme, že si ze zástupu vzdychajících vybral zrovna nás. Dal nám pocit, že jsme zvítězily a staly se královnou! Do té doby, než nás šoupne do onoho zástupu a z davu vytáhne jinou favoritku.

Musíme si vyzkoušet, co znamená mít ego zmačkané do kuličky jako namočená střída včerejšího chleba. Protože jen pak ty hodné dokážeme ocenit. Spisovatelka Olga Sommerová to shrnula věcně: většina z nás musí projít jedním až třemi manželstvími (bože!) s machem, aby pochopila, že ve skutečnosti chce opravdu něco úplně jiného. Dobráka!

Chceme jiskru

To, co po chlapech ve skutečnosti chceme, není, aby byli zlí, ale aby měli jiskru v oku! V pubertě nám připadá, že jiskra nějak souvisí s nezodpovědností a drsňáctvím. Lépe řečeno, tyhle vlastnosti tolerujeme, oslněné jiskrou, která se blýská jako Venuše na letním nebi. Dokonce kvůli tomu lesku nevidíme to, co nás v pozdějším věku od dotyčného spolehlivě odežene. Že se pod drsnou slupkou a blýskáním většinou skrývá velký mindrák (a trochu se nám tím vlastně macho blíží k typu ňouma).

„Když si muž není sám sebou jistý, je vychloubačný, touží po renomé. Bývá pompézní, chce být středem pozornosti. Je hlučný a předvádí se. Tím přehlušuje svůj pocit nejistoty,“ popsal tenhle základní princip výstižně německý kulturní historik Dietrich Schwanitz. Šílené zjištění. Takže my jsme vlastně v mládí ztrácely čas se zakomplexovanými panáky, kteří se vydávali za zachránce světa klonované Jamesem Bondem. A ti skuteční zachránci museli čekat, až se vydovádíme.

Zatímco body drsňákům po tomhle rozboru kvapem ubývají, hodným mužům se množí. Jsou ke své dobrotě ještě trpěliví a prozíraví.

Srdce a páteř na správném místě

Rekapitulace? Kdyby mi maminka tehdy říkala „hlavně aby byl správnej“, znělo by to mnohem líp a já bych se tolik necukala. Protože tohle slovo vystihuje hodného muže mnohem líp a je společensky přijatelné i pro puberťačku. „Správný muž má mít srdce a páteř,“ tvrdí psychoterapeut Steve Biddulph. „Páteř představuje schopnost stát zpříma, být spolehlivý a někdy se i obětovat pro druhé, zvlášť v nepříznivých podmínkách. A srdce mu umožňuje mít radost ze života, protože jen plnit povinnosti je pro život sakra málo.“

Pokud totiž budete žít se správným mužem, můžete si být jistá, že vás podrží, když se budete ubulená hroutit, že vás zdravě pošle někam, když si budete vymýšlet potíže, které potížemi nejsou, že s ním bude legrace, zkrátka že život bude fajn. Takového muže je pak radost odtáhnout si do jeskyně vlastními silami.