Můj blonďatý den

Jsem klasická bruneta – už když jsem se narodila, měla jsem na hlavě pár hnědých vlasů a postupem let jich zdárně přibývalo. V dobách velkých estetických experimentů v pubertě jsem měla na hlavě rudou, oranžovou, a dokonce i černou barvu. Ale blond, tu nikdy.
Svým způsobem jsem vlastně blondýnami i trochu opovrhovala a nechala se vláčet všemi těmi zažitými klišé, která se o nositelkách této barvy nevyjadřují zrovna lichotivě. Jsou hloupé, kýčovité, jednoduché a… muži jim padají k nohám. To se o mně tedy rozhodně říct nedalo – vždycky jsem byla spíš ‚sympaťačka od vedle‘, se kterou si sice muži rádi dají pár piv v podniku čtvrté cenové skupiny, ale o tom, že by mě vnímali jako sexsymbol, rozhodně nemůže být řeč. Navíc mě baví 
neotřelé návrhářské kousky, které víc než šaty připomínají rozložený stan, takže mě muži většinou míjejí spíše bez povšimnutí. Revizoři mě skoro nekontrolují, a když procházím kolem dělníků v plné práci, nikdo nadšeně nepohvizduje a všichni se dál nerušeně věnují výkopovým pracím…

Blonďatá síla
Když jdu ale po městě s blond kamarádkou, můj život se od základu změní – už v tramvaji po nás (respektive po ní) koukají minimálně dva muži, v kavárně se pak číšník kromě strohého zopakování objednávky zmůže i na vtípek s jasnou flirtovní narážkou. Jakmile kamarádka ladným krokem vyrazí k přechodu, ještě než vkročí do vozovky, začnou přijíždějící vozy zastavovat a ochotně ji pouštějí vpřed. Zato když se k semaforu dosunu já (v kristuskách a originálních šatech, o kterých se moje matka vyjádřila jako o zástěře), obvykle zastaví až auto, které řídí žena.
Opravdu mají blondýnky snazší život? Zeptala jsem se další kamarádky, která je přirozená blondýna, ovšem občas se obarví nahnědo. „Jako blondýnku mě oslovovali výhradně muži svalnatí, opálení, v bílých nátělnících a bez charakteru. Většinou po mně žádali noc plnou vášně. Jako brunetka jsem sice v barech stála bez povšimnutí, ale zato se o mě začali zajímat charakternější muži,“ popisuje svou zkušenost.

Minutová proměna
Vážně je možné podobně generalizovat? Rozhodla jsem se, že to vyzkouším na vlastní kůži. Radikální změny s peroxidem jsem se bála, proto jsem si od vlásenkářky a maskérky Ilony Novákové půjčila blonďatou paruku ve střihu mikáda, účesu, který sama nosím léta.
První pohled do zrcadla byl trochu šok, ve světlých vlasech jsem si připadala zvláštně, vybledle a ‚nedodělaně‘. Ovšem dle názorů některých kolegyň to zdaleka nebylo tak zlé, naopak jsem prý působila jemně a mladě. Aha.
Domů jsem nakráčela už s blonďatou úpravou. Přítel se nefalšovaně lekl, až po chvíli mu došlo, že do bytu nevstoupila žádná cizí ženská, ale já. „Jako blondýnu bych tě teda nechtěl,“ uzavřel kapitolu, a já mu ráda uvěřila. I když… Sama jsem byla svědkem, jak mu šly oči skoro šejdrem při sledování jedné místní blonďaté krasavice.

Lednička 
s masem, 
nebo já?
V blond přestrojení jsem se následně vypravila na nákup do supermarketu. Připadala jsem si při tom poněkud nepatřičně, bála jsem se, že každý hned pozná paruku. Ale to jsem svým spoluobčanům dost fandila. Ještě u regálů se zeleninou jsem neměla pocit, že bych pohledy nějak zvlášť přitahovala, všichni si hleděli obsahu košíků mnohem víc než mě.
Asi v půlce nákupu mě však přítel rozesmál nějakou neuvěřitelně vtipnou poznámkou a já se zasmála hlasitým hrdelním smíchem. Byl to dokonalý blonďatý smích! Úspěch na sebe nedal dlouho čekat – zbystřil mě asi pětadvacetiletý hoch, který mě po očku sledoval ještě pěkných pár minut. A když jsem pak vycházela z krámu, jeden z mužů, kterého jsem po cestě potkala, málem zakopl o obrubník. Moje blonďaté já ho totiž úplně dostalo.

Blondýny jsou vidět
Ne všechny reakce ale byly tak pozitivní. „Proboha, co to máš na hlavě,“ zděsila se kamarádka, které jsem přes Skype poslala fotku. „Počkej, to myslíš vážně? Proč??? Aha, chtěla jsi změnu. No, já nevím… Ale jo, vlastně vypadáš trochu jako Cameron Diaz,“ zvítězil kamarádský takt nad pravdomluvností.
Zato v baru, kam jsem zamířila na víno, jsem si užila pozornosti a upřímně míněných lichotek víc než dost, stačilo jen projít na záchod. I když se nedá říct, že by blond vlasy měly jednoznačně víc příznivců, určitých změn jsem si přesto všimla. Nebo to bylo jen tím, že jsem tentokrát ostatní mnohem víc sledovala? Možná ano, ale o preferenci blondýnek jsou přesvědčení i vědci. Podle nich muži za to, že je přitahují blondýny, nemohou, činí tak naprosto bezmyšlenkovitě a ve vleku evoluce. Světlovlasé ženy mají totiž světlou pleť, na níž jsou případné vady a defekty vidět lépe než na kůži tmavé. Při výběru partnerky proto muži automaticky dávají přednost ženě se světlou pletí, na které případné nemoci snáze odhalí. Na pokožce blondýnek jsou navíc také lépe vidět stopy stárnutí a muži přece chtějí zdravou, mladou a plodnou samičku, to se ví i bez evoluce.
Jeden můj kamarád má na blond efekt svůj vlastní názor: „Blondýnky nejsou hezčí, ale jsou víc vidět. Většina z nich se navíc nebojí výrazných barevných věcí, a to pak září jako maják. I proto si jich vždycky všimnu jako první. Zkrátka platí, že vynikají dříve, ne více,“ tvrdí.
Musím mu dát za pravdu, i já si všimla, že během těch pár ‚blond‘ hodin jsem byla mnohem nápadnější než kdy jindy. A protože mám spíš introvertní povahu, nebylo mi to úplně příjemné. Tedy zatím ne. Ale až mi bude padesát, blond bude jednoznačná volba!